Outdoor v Británii

Také žijete v mírně arogantním domnění, že Češi jsou nejakčnější outdooroví turisti světa a že pokud někdo někde leze po horách se stanem sbaleným v batohu na zádech bude to na 90% Čech (případně bratr/sestra ze Slovenska)? A že fajnovky ze západu, když už vytáhnou paty z baráku, tak určitě neujdou víc než 5 kilometrů a spát pod stanem je ani nenapadne?

Já to tak měla. Nahlas bych to asi neřekla (rozhodně ne takhle natvrdo), ale moje dosavadní zkušenost z Francie, Portugalska i Ukrajiny tomu do značné míry nasvědčovala. Tady ale dostala moje neopodstatněná pýcha nafrak. Slyšeli jste někdy o Duke of Edinburgh award?

Duke of Edinburgh award nebo DofE (případně tady česky), jak se o ní často mluví a píše, je program pro mladé lidi od 14 do 24 let. Má tři úrovně, které se musí plnit postupně. Připomíná to trochu bobříky nebo tři orlí pera. Pro každý stupeň je potřeba splnit požadavky v následujících oblastech: dobrovolnictví, sport, dovednost (např. naučit se hrát na hudební nástroj, vařit... cokoliv nového, co není sport), expedice a pro zlatý stupeň pobyt mimo domov. Mou planou pýchou otřásla přímá účast při plnění požadavků na expedici zlatého stupně.

Suchá fakta: Expedice může být splněna pěšky, na kole, na koni, na kánoi/kajaku, na jachtě a nebo na kolečkovém křesle. Asi nejčastější volbou je první možnost a to byl i náš případ. Kromě toho, že expedice má mít nějaký cíl (obvykle se to odbyde fotografováním, ale najdou se i kreativci s tématy jako "poezie krajiny", co cestou píšou básničky), tak se také putuje. V případě zlatého stupně se putuje 4 dny a 3 noci kopcovitým terénem. Spí se pod stanem a alespoň jednu noc musí adepti ceny tábořit na divoko. Jde se samozřejmě na těžko - včetně veškerého jídla na celou dobu - a musí se pochodovat alespoň 4 hodiny denně čistého času.

Idyla první den u vypuštěné přehrady

Ohrady a bránící volnému pohybu ovcí

A teď ta zábavnější část vyprávění. Předpověď počasí na "naše" 4 dny rozhodně nebyla optimistická. V předvečer zahájení výpravy bylo studentům zdůrazněno, že za snížené viditelnosti musí postupovat nanejvýš obezřetně, aby se skupina neroztrhala a nepoztrácela. Dále jsme je varovali, že druhý den bude počasí opravdu mizerné a ubezpečili jsme je, že jim držíme palce.

První den byla pohoda. Sice nebylo úplně teplo, ale svítilo sluníčko a všichni měli dobrou náladu. Abychom se moc nenudili, hned první večer se nám ztratila jedna skupina. Hlavního vedoucího to stálo nervy a britského daňového poplatníka nemalý peníz, neb se naše zmizelé hochy vydala hledat helikoptéra. Kluci byli samozřejmě v pořádku, jen stanovali cca o kilometr jinde, než jsme je hledali. To je ta potíž se stanováním na divoko. Je to uprostřed ničeho a to se to pak těžko hledá.

Ale jedeme dál a noc z idylické soboty (kdy se většina nás vedoucích moc nevyspala), se přehoupla do poněkud drsnější neděle. Když jsme v 7:00 vyrážely s kolegyní za skupinkou, co stanovala na vřesovišti, nevypadalo počasí ještě úplně nejhůř. Bylo zataženo, poprchávalo a foukal vítr, ale to nebylo nic, co by běžná nepromokavá bunda nezvládla. Než jsme ovšem v 9:00 našli stany našich studentek, nebylo vidět na víc než 10 metrů, z poprchávání se pomalu stával regulérní déšť a vítr neustále sílil. Už jsem zmiňovala, že jsem byla upřímně ráda za čepici a rukavice?

Ráno to ještě nevypadalo nejhůř... 

...pak už se moc fotit nedalo. Potok u kterého holky stanovaly

Balit v tomhle počasí stan bych si rozhodně nepřála. Než holky nacpaly promočené plachty do batohů, už nám byla zima. A hádejte co měly holky ten den v plánu? Kros terénem! Prokřehlýma rukama jsme neohrabaně nastavily azimut a šlo se. V Pennines se na azimut chodí celkem dobře. Nikde žádné stromy, jen občas potok. A to je vlastně taky fuk, když máte boty stejně durch. Jenže si nesmíte jako my zvolit za zarážku značenou cestu kolmou na váš směr.

Jakto? To je přece super zarážka! (Jakobych slyšela orienťáky.) Nejde minout i kdybyste trochu uhnuli z azimutu! To jsem si taky myslela. Jenže teď si představte otevřenou krajinu vřesoviště s nevýraznými kopci a spoustou ovčích pěšinek. Viditelnost 5 metrů. Tak a teď se ukažte. Která ta pěšinka je naše cesta?

Abych to zkrátila. Po dvou hodinách pochodu od tábořiště silným deštěm a větrem, ve kterém jsme ztrácely rovnováhu*), nám bylo jasné, že cestu nenajdeme. Všechny jsme byly morké na kůži a věděly jsme, že i kdybychom byly na cestě, tak k nejbližší silnici to je ještě aspoň dvě hodiny chůze. Byly jsme prostě uprostřed ničeho a většinou i bez signálu. Nechtěly jsme ani pomyslet, že by si v nerovném terénu někdo podvrtnul kotník. Nevím, jak to v tu chvíly viděly naše 17-ti leté studentky, ale my s kolegyní jsme začínaly mít strach.

Neměly jsme čeho se chytit, poslední nápad byl pokračovat stejným směrem, což by nás mělo dovést k výraznému údolí a potoku, který vede dál k cestě. Po další hodině jsme potok skutečně našly (i když asi jiný, než jsme původně myslely) a když nás dovedl na výraznou cestu, naše úleva byla přímo hmatatelná. V tu chvíli už jsme holky nechaly pokračovat samostatně na tábořiště.

Ano, čtete dobře. Ani po takovémhle dni jsme nevyměkli a nechali jsme všechny čtyři skupiny studentů stanovat, z toho jedna stanovala na divoko. Jediným ústupkem z naší strany byla úrava tras tak, aby nikdo nestanoval na kopci. Britové jsou drsní.

Na závěr deštivého dne dramatické světlo při západu slunce... a ovce :-)

Pro úplnost jen dodám, že jejich turistické mapy mají sice příšerný formát, ale jsou možná ještě lepší, než ty naše. Co se týče odolnosti v nepříznivém počasí, kolegyně se mi zmínila, že rádi chodí s rodinou na piknik. Když prší, tak si vezmou holinky a kus igelitu na sezení a jdou na piknik. Jo a místní parta outdooristů jde stanovat v půlce listopadu. Tak nevím, jestli se k nim přidám :-D

Vodopád kousek od přehrady... a ne, nejsem to já.

*)Znáte ten pocit, když strčíte hlavu z okna vlaku a nemůžete pořádně dýchat? Tak silný chvílemi byl ten vítr. Když jsme se ten den odpoledne vracely k autu a už nepršelo, tak jsem si půlku cesty držela ruku u tváře, aby se mi v závětří lépe dýchalo. V životě jsem nic podobného nezažila.