To jako si jdeš jen tak zaběhat? Někde dokolečka v parku? Aha... No to s tebou asi nepůjdu. Běhání já nemusím. Načež se mi už jen mlčky prožene hlavou cosi o nejnudnější možné aktivitě na světě, kterou obvykle doprovází příšerné fyzické stavy vyznačující se bolestí dolních končetin, kovovou pachutí v ústech a celkovým pocitem na zvracení. Ne, děkuji.
Zhruba takovýto vztah ke běhání ve mně vypěstovaly mé životní zkušenosti založené převážně na školních "patnáctistovkách" a příležitostné reprezentaci školy v přespolním běhu, ke které jsem se nezaviněně kvalifikovala atletickou postavou a nedostatkem jiných vhodných kandidátů. Jelikož jsem se nikdy nedokázala flákat vzadu (tuto schopnost jsem některým svým spolužačkám vyloženě záviděla), končila má běžecká vystoupení obvykle výše popsaným příšerným fyzickým stavem. To, že jsem na druhý den téměř nechodila už byl jen malý detail.
Na druhou stranu ke sportu obecně jsem měla odjakživa veskrze kladný vztah a tak se stalo, že jsem se přimotala k partě lidí, co si jednou za 14 dní dělali po večerech v Praze tréninkové závody v orientačním běhu. Takový orienťák, to je věc:
Za prvé: nejdete běhat, ale hledat kontroly. Kontroly máte zakreslené v mapě a pokud s mapou neumíte pracovat, schopnost uběhnout 5 kilometrů za 20 minut vás nevytrhne. Jednak se vaše kroky vysoce pravděpodobně nebudou ubírat po cestách a lébrž trním a houštím (tedy pokud si zmíněných 5 km nechcete protáhnout na 10) a jednak je jaksi jedno, jak rychle běžíte, když nevíte kam, že. Nezřídka proto pečlivě mapující chodec skončí lépe, než zbrklý sprinter.
Za druhé: pokud neběháte na profi úrovni, nikdo neočekává, že budete mapovat za běhu. Nedostává se vám dechu? A neměli byste se ještě jednou pořádně podívat do mapy? Pokročilejší jedinci už výmluvu zvanou mapování ani nepotřebují. Díky tomu, jak se běžci po lese pohybují relativně nezávisle po vlastních tratích, příliš nehrozí, že byste nápadně zaostávali a propadali se startovním polem. Psychicky vás nebudou deptat soupeři předbíhající vás na každém kroku. Vaše tempo je čistě vaše věc. A jestli je nutné oběhnout všechny kontroly? Jak se to vezme. Přecejen většina lidí má na žebříčku priorit poněkud výš položku "vrátit se živý a zdravý".
Orienťák můj vztah ke běhání značně zlepšil, ale ještě pořád jsem si moc nedovedla představit, že vyběhnu jen tak bez mapy. (Nebyla jsem pokročilejší jedinec a na výmluvě zvané "mapování" jsem ještě byla závislá.) Poslední krok na cestě k běhání přišel na St. Peter's v Yorku. V rámci pravidelných sportovních aktivit mi bylo přiřazeno "cross country running". Spočívalo to v tom společně se studenty oběhnout cca 3 - 4 km dlouhé kolečko a dohlédnout na to, že se všichni vrátí živí a zdraví. A čím že byla tato zkušenost tak významná pro moji běžeckou budoucnost? No schválně? Co byste si tipli???
 |
| Autorka článku při doběhu z orienťáku na super akci Instruktorů Brno "High Tech" |
Naučila jsem se běhat pomalu. Opravdu pomalu. Tak pomalu, abych pak ještě 10 - 20 minut nečekala na ty největší opozdilce. Dobře, uznávám, ne tak pomalu, abych šla krokem s těmi úplně nejpomalejšími, ale rozhodně pomaleji, než bych běžela sama. A najednou jsem se i po těch 3 nebo 4 kilometrech cítila dobře! Žádná kovová pachuť, žádné pocity na zvracení! Snad jen ty nohy si musely trochu zvyknout, ale to nebylo tak hrozné.
A od té doby, když jdu běhat, tak neběhám proto, abych uběhla X kilometrů/zlepšila si fyzičku/zhubla/mohla se pochlubit kamarádkám... dosaďte si podle sebe. Běhám proto, že je mi u toho fajn. Když se mi začne hůř dýchat, zpomalím. Když se mi nechce běžet, přejdu do kroku. Když se mi chce, tak se zas rozběhnu. Mohla bych běhat rychleji a mohla bych běhat dál. Ale pak bych se u toho necítila dobře a brzo bych s tím sekla.
Takže jestli teď právě bojujete se svým novoročním předsevzetím "denně uběhnout 1/2/3...km" vykašlete se na kilometry. Pokud chcete u běhání vydržet, dejte si radši cíl "jít se proběhnout alespoň 1/2/3... krát týdně a cítit se u toho dobře". Lepší je jít půlku cesty krokem, než nevyběhnout vůbec!
