Školní den bez zvonění

Hned na začátek musím zmínit to, co nám několikrát zopakovali na úvodním víkendu: Každá soukromá škola v Anglii je jiná. Liší se jak od těch státních, tak od sebe navzájem. Přesto tu jsou společné prvky - obvykle povinná školní uniforma, pravidelná shromáždění ve školní kapli, velký prostor pro sport, hudbu a umění.

Kolem 8:00 se většina osazenstva školy sejde v jídelně u snídaně. Členové učitelského sboru, příjemně naladěni dobrým jídlem, mohou pokračovat na kávičku/čajíček do společenské místnosti, kam mají žáci vstup zakázán. V 8:30 začíná ranní shromáždění. V pondělí, středu a pátek má charakter krátké bohoslužby, ve čtvrtek promlouvá pan ředitel. Ať tak či tak, jde se do školní kaple. V úterý je "třídnická" dvacetiminutovka, v sobotu shromáždění není a tak se vyučování začíná v 8:40. Ano, učí se i v sobotu. Ve všední dny začíná vyučování v 9:00.

Hodiny trvají 40 minut, nejsou mezi nimi žádné přestávky a nezvoní. V praxi má toto řešení snadno předvídatelný zádrhel v podobě žáků trousících se do hodiny i 10 minut po jejím začátku. Na druhou stranu jsem nezažila, že by někdo chtěl jít na záchod, nebo se začal byť i náznakem balit před tím, než hodinu ukončím. Dokonce i poté, co dám pokyn k odhlášení od počítače, připravení žáčci postávají po třídě a čekají na povel, že mohou jít.

První blok obsahuje 3 vyučovací hodiny. Od 11:00 do 11:20 je pauza, kdy se žáci mohou vrátit do svých "houses" a učitelé do společenské místnosti. Tady asi je na místě vysvětlit pojem "boarding/day house". Žáci, kteří jsou tu ubytovaní, bydlí v "boarding house". Ten se dá připodobnit k internátu a nebo - lépe - kdo jste četl Harryho Pottera? Vzpomínáte na Nebelvír, Mrizimor, Havraspár a Zmijozel? Útulné společenské místnosti, pocit sounáležitosti a hesla při vstupu? Tak přesně takhle to tu mají. Akorát místo Buclaté dámy tu jsou číselné kódy. Jsou tady ale i žáci, kteří se večer vrací domů a ve škole nebydlí. Těm jsou k dispozici "day houses", kde si mohou nechat věci a mají tam prostor pro studium i odpočinek.

Zpátky k výuce: Po pauze jsou ještě dvě hodiny a mezi 12:40 a 14:00 je čas na oběd a odpočinek - nebo spíš na další aktivity a samostudium. V polední pauze se odehrávají zkoušky sboru, některé hodiny hry na hudební nástroj a další aktivity. Od 14:00 se zase učí (max. 3 hodiny), ale hlavně je čas na sporty a umění. Děti si mohou vybrat ze široké nabídky: pozemní hokej, rugby, squash, veslování, zumba, přespolní běh... Některé hodiny jsou společné pro víc ročníků. Kolem 17:00 je po všem a jde se na večeři.

Šťastná škola

„Klademe tady důraz na přátelství. Snažíme se, aby tady byli všichni šťastní. Děti i učitelé.“ Zkušenost s podobnými výroky velí ze slušnosti se usmát, přitakat a nedat na sobě znát, že jste si ono tvrzení v duchu přeložili ve smyslu „Nikoho zbytečně neprudíme a je tady celkem snesitelně. Pár lidem se tady opravdu líbí, třeba budeš mezi nimi.“ (Cynickou verzi překladu uvádět raději nebudu.)

Můj skepticismus ale v St. Peter’s vydržel asi tak týden a poslední zbytky se držely jen proto, že jsem nastupovala 5 dní před začátkem školy a alespoň špetku pochybností jsem potřebovala mít v zásobě před prvním setkáním s žáky. Zní to neuvěřitelně, ale tahle škola je opravdu šťastné místo.

Ne že by tady bylo všechno ideální. To rozhodně ne. Například na cca 500 žáků mají jen jedinou pořádnou počítačovou učebnu, kde ještě navíc v jednom kuse něco nefunguje. Vzhledem k tomu, že tu mám učit IT, se z mého pohledu jedná o nezanedbatelný problém. Taky mi dost akutně hrozilo, že nebudu mít kde to IT učit, protože ona jediná IT učebna byla volně k dispozici pro zarezervování pro jiné hodiny.

Někdo by si mohl myslet, že jsou tu všichni tak spokojení, protože se po nich nic moc nechce. Tak tohle taky není pravda. Vyučování je i v sobotu, úkoly jsou samozřejmostí a každé odpoledne se děti zapojují do sportovních, uměleckých a sociálně prospěšných aktivit. Dokonce ani polední pauza není tak docela pauza – jsou do ní vměstnané zkoušky školního sboru, hudebních skupin a já nevím co všechno. Jediný skutečně volný den je neděle a i tehdy je občas nějaký ten dobrovolný výlet.

Tak čím to tedy je? Musím se trapně opakovat, ale je to tím, že tu kladou důraz na přátelství.

Vzpomínáte si na svoje první dny v nové práci, když se děsíte, že nevíte co a jak, abyste něco neudělali špatně, netušíte za kým jít, když něco potřebujete a připadáte si dost hloupě, protože se pořád na něco ptáte? Tenhle pocit jsem tu vůbec nezažila. Zeptat jsem se mohla kohokoliv na cokoliv, a když mi náhodou nemohl pomoct přímo ten člověk, tak zařídil, že mi pomohl někdo jiný. Překvapivě často ale byli lidé schopní řešit věci přímo. Například jsem neměla žádný kabinet (hlavní příčinou byla neexistence oddělení IT, ale to teď nebudu rozvádět). Chvíli jsem zkoumala, kam bych se mohla nastěhovat, až se mě ujal účetní, sehnal mi místo i s počítačem a do dvou dnů jsem měla všechny klíče.

Nikdo neočekává, že budete perfektní, ale předpokládá se, že se snažíte podle nejlepšího vědomí a svědomí. Je naprostou samozřejmostí, že všichni dělají chyby i při nejlepší vůli. Počítá se s tím, a nedělá se z toho žádná věda. Od toho jsou tady ostatní, aby vám pomohli. Prostě se věci uvedou na pravou míru, všichni zúčastnění si poděkují a jede se dál.

Vybavuji si, že jsem se po jedné hospitaci dozvěděla, že děti nemám tolik prosit a děkovat jim. Nechci tuhle radu snižovat, možná jsem to v Českém kontextu vážně přeháněla, ale tady je úcta k dětem a s tím související časté užívání slůvek jako „Please“ a „Thank you“ na obou stranách naprostou přirozeností. Žáci vám podrží dveře kdykoliv jen trošku můžou a omlouvají se, i když se jen vzdáleně připletou do cesty. Základním komunikačním nástrojem je úsměv. Když mi na konci hodiny žáci při odchodu jeden po druhém upřímně poděkovali, zůstala jsem stát naprosto v šoku a marně jsem přemýšlela, co jim na to mám odpovědět.

Hodně pomáhá i fakt, že se učitelé nijak nesnaží držet si žáky od těla a tvářit se vážně. Vzhledem k tomu, že minimálně třetina učitelského sboru se podílí na sportovních aktivitách a různých výletech, to ani moc nejde. Vzájemná úcta tady vyrůstá z mnohem hlubších a stabilnějších základů, než je vážnost a rezervovanost, které se příliš často pojí se strachem. I proto nijak neutrpěla autorita francouzštinářky Alex, když ji při návratu z expedice Duke of Edinbourgh poslouchal plný minibus studentů, jak si nahlas a víceméně falešně zpívá s Back Street Boys.

Dobrých věcí je tady spousta a nelze zanedbat fakt, že se jedná o soukromou, ne zrovna levnou školu. To je určitě na motivaci žáků znát. Přesto peníze nejsou všechno a z rozhovorů s různými lidmi vím, že ani na soukromých školách není takhle příjemná atmosféra samozřejmostí.

Město bílé růže

Když jsem se svým známým zmínila, že koncem srpna odlétám do Yorku, abych tam příští rok učila, našlo se mezi nimi nezanedbatelné množtví takových, co se jim rozzářily oči a s nadšením mě ubezpečili, že se mi tam bude líbit. Já sama už jsem si o Yorku také leccos dopředu zjistila a začínala jsem se těšit na menší město plné středověkých památek nedotčené bombardováním z druhé světové války. Koneckonců i datum založení školy, kam jsem se chystala jít učit, mluvilo samo za sebe. 627 našeho letopočtu. Je to vůbec možné?

Pohled na York minster (Zdroj: www.robswebstek.com))

Jedna z bran do muzejních zahrad

Muzejní zahrady

Už při první cestě do školy jsem nevycházela z úžasu. Zachované městské hradby s mohutnými branami, gotické kostely, středověké hrázděné domy, katedrála – ne, pardon, minster – čnící nad vším ostatním. Nejeden kámenu tu pamatuje ještě Římany. A co teprve škola! Při prvním pohledu jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Bradavicích. Hrad uprostřed hor to sice není, ale do té doby bych se ani neodvažovala doufat, že někdy budu učit ve více než 1000 let staré budově gotického slohu.

St Peter's school

Tady budu až do července doma. Ve městě, jehož páni mají ve znaku bílou růži.

Mickle gate