Skotsko III. - Glen Nevis a Edinburgh

Nejdelší část našeho pobytu ve Skotsku jsme strávili v útulných chatičkách ve vesničce Inchree poblíž Fort William a nejvyšští britské hory Ben Nevis. Na světové poměry není Ben Nevis žádný obr. Dokonce i naše Sněžka je o nějakých 300 metrů vyšší. Ale zatímco Krkonoše jsou civilizované minivelehory poseté chalupami a obklopené městy, skotské Highlands (česky asi vysočina) se rozprostírají ve své divoké kráse kam až oko dohlédne člověkem téměř nedotčené.

Pořádný výšlap jsme nakonec udělali jen jeden, ale byl rozhodně vydatný. 15 km jsme šli nějakých 10 hodin (pravda, dost pomalu), začínali a končili jsme kolem 100 m.n.m. a nejvyšší bod byl přes 1100 m.n.m. Převýšení během hřebenovky také nebylo zrovna zanedbatelné, ale neměřila jsem ho. Celá tato procházka byla popsaná v publikaci "100 nejlepších procházek po Skotsku" a označena náročností "moderate hillwalk". Nechci vědět, co považují za "strenuous hillwalk".

Člověk by mohl nabýt dojmu, že když je ta procházka tak dobře popsaná, tak tam povede dostatečně zřetelná cesta. Většinou tomu tak skutečně bylo, ale při výstupu se stezka ztrácela a v jednu chvíli jsme prostě šlapali nahoru k hřebenu bez jakékoliv pěšinky. To jen potvrzuje výrazně divočejší charakter místní přírody. Schopnost orientace a zacházení s buzolou tu nabývá na významu a rozhodně nelze ani jedno z toho podceňovat. V našem případě byla navigace nakonec dost jednoduchá - měli jsme dobré počasí a jakmile jsme vyšplhali na hřeben, nebylo co řešit. Ale už jsem se tady dostala do situace, kdy jsem byla v dešti, bez cesty a za minimální viditelnosti uprostřed plochého vřesoviště... najednou nabylo slovo "ztracený" nepříjemně konkrétního významu a možné následky mě nemálo vyděsily.

Ale zpět k naší "moderate hillwalk". Úvodní část vedla údolím podél potoka, který jsme museli překonat po mostě z ocelových lan. To odradilo druhou ženu výpravy a tak jsme pokračovali jen ve třech. Přešli jsme pod úchvatným vodopádem a začali se škrábat nahoru. Z hřebene se nám pak otevřel neuvěřitelný výhled na nekonečné hory a údolí protkané potoky. Žádné horské chatičky, žádní lidé, žádná města v údolích. Celkem jsme nahoře potkali asi 4 výpravy a zahlédli 2 městečka v údolí. Před sestupem se dokonce vynořil z mraků i Ben Nevis.

Most přes říčku

Horský vodopád

První pořádný výhled

Tohle údolí jsme obcházeli

Člověk si připadá, jak na střeše světa :-)

I takhle vypadala naše hřebenovka... scramble, řekl by Brit

Fotka vrcholového týmu s Ben Nevis v pozadí

 

Trasa naší procházky (zdroj mapy: walkinghihglands)

Další den jsme si dopřáli odpočinkový program s výletem do Glenfinnan, kde se nachází viadukt slavný z cest Harryho Pottera do školy. A pak už jsme jeli do Edinburku po silnici s úžasnými výhledy protínající Glencoe.

Tudy svištěl bradavický expres. A do teď touhle tratí projíždí výletní parní vlak. Bohužel jsme ho na fotku nestihli.

Silnice z Glencoe

 

Poslední procházka s výhledem na zasněžené hory

V Edinburku jsme měli jen jeden den. Po příjezdu jsme vyrazili do krásných botanických zahrad, které jsou přístupné zdarma. Když nás odtamtud v 6 hodin vyhnali, vylezli jsme na kopec s napůl vystavěným antickým chrámem, odkud je úžasný výhled na město. Večer jsme se ještě rozmazlili v místní hospůdce Royal Mile, která vůbec nebyla drahá, i když byla na hlavní ulici. Jídlo bylo výborné (ochutnali jsme i Skotskou specialitu z vnitřností a ovesných vloček Haggis... chutnalo to trochu jako prejt s játry) a atmosféra stylová. Jen nás zklamalo, že tam ten večer nebyla živá hudba a tak jsme se vydali o lokál dál.

V Botanické zahradě byly rostliny nejrůznějších tvarů a velikostí

Chrám jak z Athénské Akropole... a skutečně inspirace pochází odtamtud

Výhled na Edinburk s hradem v pozadí. Všichni se v podstatě shodli, že vstupné na hrad nestojí za to.

Kopeček odkud je focený předchozí výhled

Druhý den jsme využili prohlídky města zdarma (nebo spíš za dobrovolný příspěvek). Slečna nás 2 hodiny prováděla po centru a zásobovala zajímavými příběhy. K odjezdu jsme se moc neměli, přecejen by se ještě našlo pár zajímavých míst, kam zajít, ale večer už jsme museli být v Yorku a tak jsme se s Edinburkem rozloučili.

Jedburgh Abbey

Reptání a pomluvy

Jak už to tak bývá, není všechno růžové a nejen v naší malé vlasti se dějí věci netransparentní, klientelistické a korupční. A dokonce ani moje škola, ač jsem tady jinak navýsost spokojená, není v tomto výjimkou. Gravitace školní komunity přitahuje celé rodiny a když na školu chodí vaše děti, učí tam váš partner (jako tomu je u velké části mých kolegů) a možná dokonce bydlíte v pozici vychovatele v některém z internátních domů, občasnému střetu zájmů se budete bránit jen těžko.

A tak se stalo, že učitelka francouzštiny, která se kvůli mateřské na čas vzdala rezidenční pozice se nakonec do internátního domu "dobrovolně" vracet nebude. Její místo totiž "dočasně" převzala manželka (francouzštinářka) jednoho z členů vedení školy. Jelikož předtím pracovala ve Skotsku, není pochyb, že její rodině rezidenční pozice přijde velmi vhod. Je to velmi milá paní a o děvčata v internátním domě se určitě dobře postará. A ta druhá francouzštinářka bude zase učit, jen o tu rezidenci přijde. Ovšem od jejího mažela vím, že se zpátky do internátního domu těšili. Toliko k deklarované dobrovolnosti opuštění pozice. A podobně zvláštní rošáda se udála i v jiném rezidenčním domě mladších žáků.

Logická reakce na sebe nenechala dlouho čekat: Mezi kolegy se začalo šuškat a reptat, jaká to je nespravedlnost, že když management potřebuje, tak si na místo dosadí koho chce a s výběrovým řízením se neobtěžuje. Potud naprosto stejný scénář, jaký bych očekávala na jakékoliv české instituci. Ovšem co se dělo dál, získalo mé škole zpátky pár ztracených bodů.

Ani ne týden na to, co byly chystané personální změny oznámeny, přišel e-mail s pozvánkou na setkání všech zaměstnanců. V reakci na šeptandu ve sborovně byla předsedkyně zaměstnanecké komise (taková místní náhrada odborů) požádána o svolání schůze, kde se budou připomínky všech řešit otevřeně.

Zmíněná schůze se konala dnes ráno. Komentáře osobní povahy byly hned na začátku vyloučeny s tím, že je možné je probrat se zástupci zaměstnanců v soukromí. Přesto se ozvalo několik podnětných názorů na současnou situaci a na závěr shrnul jeden kolega další možné kroky. Prvním z nich je samozřejmě neoficiální zpětná vazba vedení. Ale následovat by mohla i radikálnější opatření jako například oficiální stížnost.

Nejsem si jistá, jak se věc vyvine a jaké bude nakonec řešení. Faktem je, že mnoha lidem v minulosti podobný postup při obsazování volných pozic (bez oficiálního výběrového řízení) vyhovoval. Nevyřčeno zůstalo, že dokud se tak dělo v souladu s pocitem spravedlnosti, bylo to v pořádku. Ale když byla teď porušena vzájemná důvěra mezi zaměstnanci a vedením, je potřeba situaci řešit. A je velmi dobře, že se tak děje ve veřejné, otevřené diskuzi a za plného vědomí vedení školy a ne neplodným nespokojeným reptáním za dveřmi kabinetů.

Díky za tuhle lekci!

Skotsko II. - Isle of Skye

První den na ostrově Skye jsme si po tom dlouhém cestování dopřáli odpočinkový program, který spočíval v návštěvě místní nemocnice s opařenou rukou jedné členky výpravy následované výletem na skalní útvar Old Man of Storr.

Ocenili jsme, že Portree je maličké a vše je tam blízko. Pohotovost byla pět minut pěšky od našeho hostelu. Čekali jsme jen asi 20 minut a neplatili vůbec nic. Státní zdravotní péče (NHS) je pro Brity, stejně jako pro ostatní občany EU zdarma. Dostali jsme i nepřilnavé náplasti navíc a dopis pro pohotovost ve Fort William, kde jsme měli jít na převaz. A protože to byla opravdu rychlovka, tak jsme už před 11. vyráželi ke skalám.

Po impozantním Old Man of Storr jsme už jen objeli kus pobřeží a na chvíli se zastavili ve vílím údolí. Toto kouzelné místo je skryté před zraky všech náhodných kolemjdoucích, i když je jen kousíček stranou od hlavní silnice. Není těžké jej najít, pokud víte, co hledáte. Žádné ukazatele tam nevedou. Údolí opravdu působí jako z jiného světa. Na rozdíl od hrdého Old Man of Storr, které se ukazuje na míle daleko, malebná zákoutí vílího údolí nejsou vidět, dokud nestojíte přímo u nich. A i pak vypadají, že každou chvíli s plachým úsměvem zmizí v mlze. Bosky, aby se mě víly nelekly, jsem si prošla magické spirály, proběhla kopečky a vychutnala měkoučkou trávu pod nohama.

Majestátní Old Man of Storr... kousek vlevo pod skalami jsou pidilidičkové

...a ještě z druhé strany

Pohádkové vílí údolí s ovečkami

Túra na Loch Coruisk měla zabrat kolem 8mi hodin a tak jsme se chystali už večer, abychom mohli vyrazit ráno co nejdřív. To nám vyšlo ukázkově a před 8:00 už jsme šlapali údolím mezi horami. Nakonec se nám výlet protáhl na nějakých 10 hodin a 30 kilometrů, ale rozhodně stál za to. Ač jsme celou dobu obdivovali horské vrcholky, nevyšlápli jsme víc než 300 metrů do výšky. Malebné výhledy dotvářela jezera a aby ta procházka nebyla moc nudná, přelezli jsme si na pobřeží skálu Bad Step. Někteří z nás (hádejte kdo) neodolali chladnému vábení Loch Coruisk a ponořili se na chvíli do jeho průzračných vod. Prostě nádhera, podívejte se na fotky :-) Jediný háček byl v tom, že jsme sice byli připravení na déšť, ale ne na slunce a tak jsme byli večer všichni jak rajčátka.

Cesta údolím mezi horami

Země je skoro všude podmáčená a je tu spousta potoků a potůčků

První pohled na Loch Coruisk

Hory se shlíží v jezerní hladině

Bad Step... není to moc vidět, ale na té šikmé římse jsou lidé. Není nad takovou malou "scramble". (Scramble je běžně používaný výraz pro něco mezi lezením a chozením - taková B/C ferrata bez jištění.)

Lodička, která veze movitější a hlavně línější/méně fit turisty k Loch Coruisk

Ne, tohle není z tropického ráje. I takhle vypadá Skotsko.

Něžná orchidej

Tuhle neznám, ale vypadala skoro jako masožravka.

Domeček v klínu hor

A ještě jedno jezero na cestě zpátky

Hlavní část naší túry kolem jezer, hor a moře (Zdroj mapy walkhighlands)

Skotsko I. - Cesta na sever

Skotsko patří k mým vysněným cestovatelským destinacím. Když jsme tedy na poslední květnový týden naplánovali výlet na ostrov Skye a do Fort William, byla má očekávání dost vysoká. Komentáře kolegů a fotky na internetu má očekávání ještě podpořily, ale také potvrdily moje obavy z počasí.

Kromě ozkoušené nepromokové bundy jsem zabalila ještě pláštěnku navíc a návleky. Psychicky jsem se připravila na neustále mokré boty a v duchu prosila, ať alespoň není mlha, ať něco vidíme, když už tam zmokneme. Nějak mě v tu chvíli nenapadlo shánět se po opalovacím krému.

Možná se divíte, proč jsem si nezjistila, jaká je na ten týden předpověď počasí. To jsem sice udělala, ale už ve chvili, kdy jsem brouzdala po meteorologických serverech, mi bylo jasné, že se jedná o naprosto promarněný čas. Tady na severu Británie se nedoberete přesné předpovědi počasí ani na tři hodiny dopředu, natožpak na týden. A ne, Norům to taky nevychází.

Fyzicky i psychicky vyzbrojeni proti dešti jsme v sobotu ráno vyrazili z Yorku autem na sever. Řeklo by se, že už York je sever Anglie a že to tedy do toho Skotska nebude nějak extra daleko... Jen do Glasgow nám to trvalo nějakých 5 hodin jízdy (pravda, cestou jsme si vložili výlet podél Hadrianovy zdi). Druhý den, kdy jsme končili v Portree na ostrově Skye, se cesta protáhla ještě víc, ale to souviselo s faktem, že ve Skotsku je málo silnic, že Skye je ostrov, a že pokud se vám nechce platit za trajekt, tak není jedno, kterou cestu si vyberete. (Takže jsme se od přívozu vraceli 1,5 hodiny zpátky do Fort William, abychom mohli na Skye dojet po mostě.)

Já mezi zbytky "Mile castle" na Hadrianově zdi. Tady jsme také jedinkrát za celý týden skutečně zmokli (a to je ještě v Anglii).

Bluebells kousek za Glasgow. Na jaře po celém UK rozkvétají moře těhle modrofialových kytiček. Místo zelené pak máte pod nohama modrou. Je to kouzelné.

 

Kilchurn Castle - náš první skotský hrad. Vygooglíte mnohem hezčí fotky, ale tahle je naše :-)

Castle Stalker. Soukromý hrad uprostřed jezera.

Když už jsem u těch zeměpisných údajů, tak vězte, že Skotsko má téměř stejnou rozlohu jako Česká republika, ale jen asi poloviční počet obyvatel. Dvě třetiny obyvatel žijí v nížinách někde mezi Glasgow a Edinburgh a většina zbytku na severovýchodním pobřeží (viz obrázek z Wikipedie níže). Zbytek je totiž už buď moc na severu, a/nebo moc hornatý na to, aby se tam dalo rozumně žít. Takže celá západní část, kam jsme směřovali my, je docela slušná divočina. Dálnice tu opravdu nečekejte.

Co mě naučilo programování

1) Nacházet svoje chyby

2) Rozdělovat si velký děsivý problém na malé (méně) děsivé problémy

3) Opravovat si svoje chyby

4) Pouštět se do problémů, které zatím neumím řešit

5) Už jsem psala to o těch chybách?

6) Když něco nevyjde, vždycky můžu pozměnit své řešení a zkusit to znova. Pokud to stále nevychází, použít body 7) a 8):

7) Téměř na všechno je někde návod a téměř každý problém už někdy někdo měl. Google všechno ví.

8) Když dospěju k závěru, že nejsem schopná provést body 1) a 3) a nepomáhá ani bod 7), přizvu si na pomoc někoho dalšího. Vždycky to pomůže. Řešení se obvykle samo zázračně zjeví vzápětí po odeslání zprávy. V těch vzácných případech, kdy tomu tak není, najdu řešení s pomocí onoho dobrodince.

9) Nezkoumat jak a proč některé věci fungují, když fungují

10) Je téměř jisté, že přijde chvíle, kdy budu muset bod 9) porušit, protože ony věci přestanou fungovat.

11) Umístění znaků ; & $ < > [ ] {} na anglické a některé i na české klávesnici. Jen tuhle potvoru | pořád kopíruju, protože netuším, kde je. A zpětné lomítko taky.


Bez ohledu na to, jak užitečné mi moje programování kdy bude, jsem ráda, že jsem s tím začala. Tak cenná a široce aplikovatelná poučení, jako jsou body 1) - 8) bych se jinak asi učila o dost déle a bolestivěji. Pokud pracujete na svém osobním rozvoji, mohu programování vřele doporučit.

Británie vs. Česko najděte 10 rozdílů...

Nějaké země už jsem procestovala a musím říct, že v Británii se zatím cítím nejvíc jako doma. Tady je pár věcí, ve kterých se život v Británii a v Česku podobá:

1) Čas jídla

Tohle vám možná přijde jako přízemní a podružná záležitost. Jenže zkuste si strávit týden či dva mezi Portugalci! (Francouzi a další jižní národy jsou na tom podobně.) Já v 7 hodin večer umírala hlady, ale na ně je večeře v 9 hodin brzo. Když kolem 10 konečně přemýšleli, že by si něco možná dali, tak mě už veškerý hlad přešel a pokukovala jsem po posteli.

To tady v Británii, to je jiná. Běžně se večeří mezi 6. a 7. hodinou večer, u nás ve škole večeři dostanete dokonce už v 17:30. Jako doma.

2) Dochvilnost

Nemyslela jsem si to, ale Češi jsou oproti jiným národům dost dochvilní. Byly okamžiky, kdy mě čekání na mé francouzské, portugalské i jiné kolegy přivádělo k zuřivosti. A ještě víc mi vadil jejich nedostatek pocitu, že je něco špatně.

Tady se podobně jako u nás toleruje 5 - 15 minut, ale lidé se často omlouvají i za menší zpoždění.

3) Humor

Tenhle bod moc nedokážu popsat. Každopádně místní druh humoru mi je blízký. Britové se rádi s naprosto kamenným výrazem ve tváři vzájemně vodí za nos. Myslím, že toto umění dotáhli dál, než my v Čechách. U nás se podobné vtipy také hojně vyskytují, ale jen několik málo jedinců to umí zahrát tak dobře jako většina lidí tady. Ale možná se mi to zdá - vzhledem k tomu, že nejsem rodilý mluvčí, tak se mi hůř odhaduje, kdy to myslí vážně.

4) Kvalita turistických map a značení

Velice záhy jsem zjistila, že dobré mapy, podle kterých se dá vyrazit na pěší výlet, nejsou ve světě zdaleka samozřejmostí. Dodnes vzpomínám na to, jak mi v Portugalsku v horách v národním parku nabízeli za 2 eura mapu bez měřítka, bez vrstevnic a pouze se silnicemi pro auta. Jinou neměli. A o turistickém značení ani nemluvím.

Tady dostanete bez problémů mapy celé Británie jak v měřítku 1:50 000 tak 1:100 000 a některé oblasti i v podrobnějších. Dokonce prodávají mapy i v zalaminované variantě, takže déle vydrží a nemusíte se bát je vytáhnout v dešti (zde velice užitečný bonus).

Ani značení tu není úplně špatné. Takový luxus jako u nás, s popsanými rozcestníky na každé křižovatce, nečekejte. Ale je tu hodně pěších tras s více či méně výrazným a udržovaným značením.

5) Outdoor

Než jsem poprvé vyrazila na delší pobyt do zahraničí, vůbec mě nenapadlo, že u nás ve zvýšené míře frčí outdoorové aktivity a tím i outdoorové oblečení a vybavení. Pak jsem zjistila, že koupit nepromokavou bundu v Lisabonu může být problém.

V Británii jsou outdoorové obchody na každém rohu, podobně jako u nás. Kromě toho tady velká část populace (víc než u nás) běhá a jezdí na kole (do práce i jen tak). Naprosto běžným způsobem trávení dovolené je pak pěší turistika od menších výletů rodinného typu až po chození "na těžko" po dálkových pěších trasách. (Británie je protkaná sítí stezek, z nichž některé jsou dlouhé stovky kilometrů a na jejich projití je potřeba týden až dva času.)

6) Přístup k oblékání

Narozdíl od Francie nebo Portugalska se tu necítím jako černá ovce, když dám před elegancí přednost pohodlí. Ne že bych měla potřebu na veřejnosti chodit v teplácích, ale když jdu na výlet (byť do města), obvykle volím sportovní/outdoorové oblečení a baťůžek. No, zcela upřímně, i když jdu do práce, tak si přes sebe také radši hodím nepromokavou bundu a na nohy obuju pohodlné boty, než bych mokla v saku a ničila si chodidla v lodičkách. A nejsem tady sama.

A teď nějaké ty rozdíly:

1) Respekt

Mám pocit, že lidé se tady vzájemně více respektují. Asi to vyplývá z výrazně většího podílu cizinců. Tolerují se různé zvyky i potřeby. Například když jste vegetarián jako já, tak velmi oceníte míru pochopení, se kterou se setkáte při společných jídlech. Ale týká se to i dalších oblastí. Například jsem se tu téměř nesetkala s tím, že by mě někdo k něčemu přemlouval. U nás jsem to považovala za normální věc. Někdo po vás něco chce, nebo vás někam pozve a když odmítnete, obvykle následuje alespoň jedno či dvě kola přemlouvání. Tady ne. Nechceš? V pořádku, třeba jindy. Zezačátku člověka uvyklého přemlouvání může napadnout, že tomu druhému na vás asi moc nezáleží, když vás nepřemlouvá. Ale rychle zjistíte, že to tak není, že prostě jen nemají přemlouvání v povaze. A pak to začne být fajn. Nemusíte se cítit špatně, že jste něco odmítli, protože víte, že vaše rozhodnutí bude naprosto respektováno.

2) Slušnost

Když narazíte do Brita, tento se vám pravděpodobně ještě omluví. Děti děkují za hodiny, ve škole si všichni vzájemně drží dveře (až je to občas nepříjemné, když vidíte, že na vás ten před vámi čeká, až projdete). Když někde zmateně bloumáte a něco hledáte (a sami tušíte, že tam asi nemáte co dělat), kolemjdoucí personál vás neseřve, ale s milým úsměvem nabídne pomoc.

3) Pestřejší životní zkušenosti

Kolegyně se stala učitelkou jazyků po té, co několik sezón prováděla turisty v Itálii a Francii a střídavě v těchto zemích žila. Vloni měla miminko a rodila doma. Dva kolegové začali učit fyziku resp. latinu po té, co je přestala bavit kariéra právníka. Jeden z nich o prázdninách jezdí na treky do Himalájí a v zimě na Aljašku. Jiný kolega takto sekl s investičním bankovnictvím. 30-ti letý kolega, co se vloni oženil (a ve volném čase běhá podobně jako další minimálně 3 kolegové maratony a ultramaratony), dává výpověď a chystá se se ženou dva roky cestovat v Severní a Jižní Americe. Není si jistý, jestli se k učení vrátí. Další, který také běhá maratony, žil několik let v Řecku a ve Španělsku, než se vrátil do Británie. A mohla bych pokračovat... 

4) Nesplachující záchody

Ano, jsou tu i nepříjemné věci. Například 90% záchodů, se kterými jsem se tu setkala, špatně splachuje. Nevím, proč ještě nezačali používat nějaký spolehlivější mechanismus - to snad nemůže být tak složité, ne?

5) On-demand sprchy

V té koupelně ještě zůstaneme. Oddělené kouhoutky už asi nikoho nepřekvapí. (Ale je to peklo a vadí to i Britům, fakt nechápu, proč se toho drží. Buď teče ledová, nebo se opaříte, nic mezi tím.) Méně nápadnou každodenní nepříjemností je "on-demand" sprcha. Tato sprcha funguje asi jako karma. Je obvykle elektrická, plně závislá na chabém tlaku vody a občas se zabydlí v režimu kohoutků (a neb buď nesepne vůbec a je ledová, nebo sepne moc a je vařící). Pokud kdekoliv v domě začne téct voda (do pračky, dopouštění záchodu, někdo myje nádobí), sprcha nesepne. Asi vás nepřekvapí, že se snažím co nejvíc využívat sprchy ve škole, kde používají jiný systém.

6) Zásuvky a vypínače

Že se v Británii bez adaptéru neobejdete, to asi tušíte. Zajímavé ovšem je, že u všech zásuvek je vypínač a zásuvka se dá vypnout. Trochu problém možná nastane, když budete hledat vypínač od světla v koupelně nebo v kuchyni. Ne, na zdi není. Je to ta šňůrka, která vám cvrnkala do ruky, když jste zmateně šátrali po zdi.

7) Veřejná doprava

Jak my jsme zhýčkaní českým systémem veřejné dopravy! Je to levné, jezdí to všude a téměř jakékoliv spojení najdete na IDOSu. Tady autobusům cenově konkurují i taxíky (pro dva a více lidí je taxi kolikrát levnější) a o vlacích raději nemluvím. Nic podobného IDOSu tu samozřejmě neexistuje, takže pokud chcete někam autobusem, měli byste se obrnit trpělivostí a začít hledat...

8) Lesy

Británie je snad nejméně zalesněnou oblastí Evropy. Když mají někde pohromadě deset stromů, už tomu říkají les. Hluboké hvozdy se tu snad nevyskytují vůbec a pokud zamíříte do kopců, tak čekejte hlavně holá vřesoviště a blata. Lesy ne.

Našlo by se toho určitě víc (jak podobností, tak rozdílů). Jestli máte nějaká vlastní pozorování, budu ráda, když se se mnou o ně podělíte.

Jak se pozná láska?

Někdy od svých sedmi let jsem jezdila na letní tábory. Z nějakého zvláštního důvodu jsem vždycky skončila ubytovaná s tou samou holčičkou. Napřed jsem s ní chtěla být nejlepší kamarádka, ale dost brzy jsem jí začala nesnášet. Byla na mě protivná. Možná jí křivdím, ale takhle si to pamatuju.

A tahle holčička - říkejme jí Michalka - měla u sebe fotky rodičů a po večerech se na ně obvykle dívala a někdy i plakala, že se jí stýská. Myslím, že jsem se jí zpočátku pokoušela utěšovat, než mě to přestalo bavit. Po pár dnech mě ale napadlo: Jakto, že mě taky není do pláče? Michalka má ráda své rodiče tak moc, že když s nimi není, tak pláče. To dává smysl, ne? Když máme někoho moc rádi a pak s ním nejsme, tak bychom měli být tím víc smutní, čím ho máme radši. Znamená to, že já nemám svoje rodiče tak moc ráda?

Vše nasvědčovalo tomu, že je správné postrádat rodiče a tak jsem dospěla k závěru, že možná nedokážu své rodiče tolik milovat, jako Michalka nebo jiné děti. A pak přišel konec tábora. Člověk by čekal, že děti těšící se na své rodiče, budou ten den výjimečně veselé. Ale kdepak. Kolem vypuklo slzavé údolí. Všichni se ujišťovali, jak si budou psát a že jim všichni ostatní budou chybět a tak dále a tak dále. A já zas měla pocit, že mi něco uniklo.

Podobné scény se v různých kulisách opakovaly s postupem času zas a znovu a já propadala stále větším pochybnostem o tom, jestli jsem normální a jestli vůbec mám někoho ráda. Možná jsem chladná sobecká potvora, které na nikom nezáleží a proto mě loučení nedojímá a nevzdychám touhou nad tajnými láskami? Myslím, že jsem se dokonce naučila nechat se trošku dojmout. Abych lépe zapadla.

Na mém dalším zmatení zapracovala všudypřítomná pop kultura. Písničky o tom, jak ho ona potřebuje a jak on ji bude vždycky milovat a postrádat. Jak její život bez něj nemá cenu a jak on spáchá sebevraždu, když si myslí, že o ni navždy přišel. Nebo naopak jak on ji zachránil z chudoby a mizérie a/nebo ona jeho z chlastu a děvkaření a vzájemně si přinesli nehynoucí štěstí. Vzpomínáte na Pretty Woman? Nebo na upíří Nový měsíc?

Trvalo hodně dlouho, než jsem zjistila, že to, jak moc mám někoho ráda, se neměří hloubkou zoufalství, které pociťuji, když s danou osobou nejsem. Mé poslední pocity viny se rozplynuly až během mého pobytu v Indii. Tam jsem díky buddhismu pochopila, že můj pocit štěstí záleží čistě na mě. Že je nesmysl pokoušet se někoho učinit šťastným, protože něco takového může udělat jen ten dotyčný sám pro sebe. Že není možné někoho bezpodmínečně milovat, pokud napřed bezpodmínečně nemiluji sama sebe. Že je zcela v pořádku nechat lidi, které miluji jít, když chtějí a to beze scén nebo velkého smutku. Protože milovat někoho neznamená být s ním nerozlučně svázán a záviset na něm. Milovat znamená respektovat, chovat se laskavě a sdílet svoje štěstí.

A tady je video, ve kterém to Anthony de Mello říká mnohem lépe, než já:

Jen tak být...

Když jsem byla dítko školou povinné, často jsem za pěkného počasí po škole vyrazila ven. Někdy jen kousek od domu, jindy jsem sedla na kolo a popojela o něco dál. Nikdy jsem však netrávila dlouhé hodiny chozením, běháním nebo ježděním na kole. Místo toho jsem vylezla na strom a nedělala nic. Pozorovala jsem listí ve větru, mravence na kůře, poslouchala les, ohmatávala strom a hřála se na sluníčku.

Někdy na vysoké škole jsem tohle dělat přestala. Tak nějak neuvědoměle jsem přijala myšlenku, že člověk má ve svém čase "něco" dělat. Když zrovna nepracuje nebo nemůže pracovat, tak by měl alespoň něco číst, sledovat video nebo poslouchat hudbu. Dalšími přijatelnými volnočasovými aktivitami jsou sport, hry a povídání s přáteli. Chvíle, kdy "nic" nedělá, jsou promarněné.

A tak se můj volný čas a víkendy naplnily k prasknutí. Nejvíc času zabral sport, něco přátelé. U jídla jsem sledovala seriály. Těsně po dokončení školy jsem svoje efektivní využití času dovedla téměř k dokonalosti. Když moje práce zrovna nevyžadovala 100% soustředění (což se bohužel stávalo poměrně často), poslouchala jsem po vzoru kolegů rádio nebo dokonce audioknihy. V tramvajích jsem četla. Večer po práci jsem chodila na keramiku, na jógu, na orienťáky, na lezení, za kamarády. Před prací jsem 1 - 2x týdně chodila plavat. Spala jsem 6 - 7 hodin denně, domů jsem se chodila jen vyspat. Byla jsem se sebou náramně spokojená. Byla jsem TAK AKTIVNÍ!

Ne, nezhroutila jsem se. Ale velice brzo jsem na sobě začala pozorovat narůstající nervozitu a roztěkanost. Copak moje sporty a kamarádi, to by bylo ještě v pořádku. Nejhůře na mě v tomto směru působilo dělání dvou věcí najednou (hlavně práce s rádiem) a pak, což mě hodně překvapilo, čtení v tramvaji. Ty chvilky v MHD byly totiž mými posledními ostrůvky nicnedělání a rozjímání.

Od té doby už uplynul nějaký čas, ale mě stále pronásledují provinilé pocity, když mám dojem, že nejsem dostatečně aktivní. O to, co bylo před 15-ti lety tak samozřejmé, musím teď sama se sebou vědomě bojovat. Dopřát si nicnedělání. Ne koukání na video nebo čtení nebo jiné odvádění pozornosti. Klidné spočinutí na příjemném místě bez nutkání sledovat čas, jestli bych náhodou neměla pospíchat... Kam? Někde jsem četla, že dnešní člověk méně spí, rychleji se sprchuje a jí a více volného času tráví u televize a počítače. Tak asi tak.

Mám tady v Yorku tolik volného času, jako už dlouho ne. Ale až dnes poprvé jsem konečně strávila asi hodinu sezením u rybníčku v lese. Nezlepšilo mi to kondičku a nijak extra jsem se u toho nenasmála. Ale rozhodně jsem si to užila.

Bohabojný už pro mě není ošklivé slovo

Dost dlouho jsem měla problém pochopit, jak mohou křesťané zároveň oslavovat svého milujícího Boha a zároveň klást věřícím na srdce, že se mají tohoto laskavého a odpouštějícího Boha bát. Copak to jde dohromady? Nemohu se přeci "s důvěrou odevzdávat" něčemu (nebo někomu), koho se bojím, ne?

Účelem strachu je donutit nás věnovat větší pozornost nebezpečné situaci, popřípadě se této situaci úplně vyhnout. Drobné i výraznější výhružky a tresty jsou každodenní součástí formování našich životů. Dokud jsme děti, jsou jednoznačně rozpoznatelné v podobě fyzického trestu, poznámky, špatné známky nebo napomenutí. Když děláme něco "špatného" bojíme se, že na nás přijde rodič, nebo paní učitelka - tedy osoba, o které víme, že naší činnost bude považovat za špatnou. Ani nás nenapadne řešit morální otázky správnosti opisování. Neopisujeme proto, že se bojíme učitele, ne proto, že by nám přišlo špatné opisovat.

A tento přístup nám obvykle vydrží až do dospělosti. Jízdné v MHD platíme spíš proto, že se bojíme revizora, než že by nám přišlo špatné nezaplatit. Povolenou rychlost dodržujeme spíš, že se bojíme pokuty, než že bychom byli přesvědčení o správnosti jejího dodržování. Do práce chodíme spíš proto, že se bojíme nedostatku peněz, než že bychom si užívali smysluplnost naší činnosti.

Své chování přizpůsobujeme vnějším skutečným nebo domnělým hrozbám a trestům, místo abychom ho určovali sami. Stáváme se otroky názorů ostatních, společenských norem a vlastních strachů. A často si to ani neuvědomujeme. Moudro z vojny, které mi zprostředkoval tatínek, říká: "Voják se má bát svého velitele víc, než nepřítele". Koho (nebo čeho) se bojíme, ten nad námi má moc. A tady leží klíč k pochopení významu bohabojnosti. Pokud se ze všeho nejvíc budeme bát Boha, nikdo a nic jiného nad námi moc mít nebude.

Jak už jsem řekla, tahle hádanka pro mě dlouho neměla řešení, ale dnes je to pro mě jedna z nejdůležitějších zásad, kterými se snažím řídit. Přináší obrovskou svobodu, ale není to zadarmo. Překonávat menší i větší strachy stojí odvahu a úsilí. S každou další překonanou obavou se mi ale potvrzuje, že to stojí za to. Není nic lepšího, než když jsem to já, kdo řídí můj život.

Proč si už nemyslím, že je OK dívat se na porno

Zdroj: http://www.feministfatale.com/tag/advertising/

Před několika lety mi jedna polská slečna pověděla, že se rozešla se svým přítelem, protože se díval na porno. V tu chvíli mi to přišlo přehnané a tak jsem si jí zeptala, co jí na tom tolik vadilo. Z její odpovědi už si vybavuji jen, že to mělo co dělat s „objectifying women“. (Definice „sexual objectification“ z wikipedie přeložená do češtiny: „chovat se k osobě jako k pouhému nástroji sexuálního potěšení, učinit z ní „sexuální objekt“. … bez ohledu na její osobnost nebo důstojnost“.) Slušně jsem pokývala hlavou, abych vyjádřila porozumění, ve skutečnosti jsem si ale jen pomyslela něco o katolickém konzervatismu. Vždyť dívat se na porno je normální, dnes už snad ani nenajdete muže či chlapce, který by se na to nedíval, některé páry ho i sledují společně a proč taky ne, když je to vzrušuje?

Trvalo mi asi rok, než jsem slečnu pochopila a začala s ní z plného srdce souhlasit. Být něčím sexuálním objektem (dle výše zmíněné definice) totiž není nic moc. Proč bychom však měli vinit porno? Copak se miliony lidí nedívají na nejrůznější akční thrillery, a přesto jen málokdo vyrazí postřílet sousedy? Proč by zrovna porno mělo mít větší vliv? Není snad každému jasné, že se jedná o podobně přesný obraz reality, jako je Terminátor?

Není. V tom je právě ten vtip. Základní problém je, že přes veškeré uvolňování morálky a bourání tabu, se o reálném sexu téměř nemluví, natožpak aby se někde učilo „jak to správně dělat“. Tedy až na… porno.

Ve škole se děti dozví spoustu informací o sexuálně přenosných chorobách, o fyzických změnách v pubertě, menstruačním cyklu, antikoncepci, atd. Všechno to jsou užitečné a potřebné informace, ale aby se někdo vyjádřil k tomu, jak tedy má takové milování probíhat, to ne. Jakmile se konverzace odchýlí z bezpečných sterilních vod biologie a anatomie a začne zavánět intimitou, učitelé rudnou a blekotají něco o osnovách, že to sem nepatří, maximálně se jako záchranného lana chytají přísně technického popisu mechanismu vzrušení a penetrace. Z nějakého zvláštního důvodu se předpokládá, že „si na to přijdou sami“. Že tohle „je nikdo nemusí učit“. Že tohle do školy „vůbec nepatří“.

No ano, je to přirozené. Asi jako jídlo. Nikdo nás nemusí učit jíst. Ale pokud chceme víc, než se jen udržet naživu, musíme se naučit, jak si uvařit dobré jídlo. A mladí lidé rozhodně chtějí „dobré jídlo“. Média je bombardují poselstvími, ze kterých vyplývá, že sex je asi tak to nejúžasnější, co mohou zažít, takže není překvapením, že po téhle úžasné a stále ještě do určité míry tajuplné věci prahnou.

Jejich přirozená zvídavost je široce sycena pornem a „lifestylovými“ magazíny. To na nich se učí, jak má milování vypadat. Nemají srovnání s jinými zdroji, a proto je berou do značné míry doslova. A můžeme jim to mít za zlé? Není běžnou praxí, že by to mohli odkoukat od rodičů, nebo starších sourozenců, dokonce se o tom ani nemluví. Jednou z mála alternativ, o které vím, že poskytuje kvalitní informace o umění intimních doteků, jsou tantrické semináře. Jeden z nich jsem absolvovala. Ano, zahrnoval (až na výjimky) všeobecnou, naprosto dobrovolnou, nahotu, ano, zahrnoval sexuální vzrušení (na dámách to samozřejmě tolik vidět není, ale u pánů nebyla erekce řídkým jevem), ano, vše se odehrávalo v jedné velké místnosti v počtu cca 40 účastníků. Ne, na programu nebyl samotný sexuální akt, zato vše prostupoval silný důraz na emocionální prožívání, respekt k partnerovi, empatii, plnou pozornost a setrvání v přítomném okamžiku.

Ponechme stranou, že tantrické semináře nejsou na rozdíl od porna jakožto zdroj informací zrovna levná záležitost. Co ve vás ale vyvolá větší pocit „úchylky“ a zakázaného ovoce? Porno, nebo tantrický seminář?

A tady přednáška člověka, který se na porno přestal dívat:

http://www.youtube.com/watch?v=gRJ_QfP2mhU