"Chapel" a "Assembly"

8:30, čas na ranní shromáždění. Je čtvrtek, tak se místo do kaple jde do Memorial Hall. Pěkně jeden vedle druhého, celá škola, přes 500 lidí. Většina osazenstva už sedí, sál bzučí jako úl a já čekám, kdy to přijde. A je to tu. Zničeho nic se sálem rozlije vlna ticha. Je to jedna z místních záhad. Většinou se všech 500 lidí ztiší samo od sebe v rozmezí několika sekund. Bez hlučného "ŠŠŠ" nebo něčeho podobného. Do ticha se ozve jasný zvuk zvonku. Postavíme se na příchod nejvyššího vedení školy.

Obraz od Francise Bacona (zdroj: http://news.ie.msn.com/world/sold-francis-bacon-painting-sells-for-dollar142-million-–-the-most-expensive-ever)

Na plátno je promítnutý lehce podivný obraz (viz výše) a zástupkyně začíná mluvit o tom, jakou cenu přikládáme vlastnictví a že právě ten obraz, co vidíme za ní, se nedávno prodal za142 milionů amerických dolarů. Hezky vystavěná řeč, ale nic zas tak zvláštního. Když ale začne o chvilku později zmíněnou sumu srovnávat s tím, kolik se vybralo na pomoc Filipínám, leckoho zamrazí. Na pomoc lidem zasaženým ničivou katastrofou se za prvních 5 dní v USA v největších sbírkách vybralo dohromady něco kolem 10 milionů dolarů.

Většina lidí se asi shodne, že škola není jen o vzdělávání, ale také o výchově (a další dodají, že je hlavně o hlídání dětí). Je ovšem zajímavé pozorovat, že jediná výchova, na kterou se běžná česká škola skutečně explicitně soustředí, je jak z dětí udělat disciplinované stádo, které (a to až na druhém místě) umí postupovat podle předloženého "receptu". Někde v dáli pokulhávají výchovné cíle jako "samostatnost", "spolupráce" a "kritické myšlení".

Nebudu se tu rozepisovat nad tím, jak škola zabíjí kreativitu, o tom by lépe pohovořili jiní (viz video na TED.com: How school kills creativity - včetně českého transkriptu). Je tu ale další rozměr výchovy, o kterém jsem snad ani neslyšela mluvit. Tím rozměrem je duchovní rozvoj a s ním podle mého názoru úzce spojená morálka.

Obávám se, že na českých školách se cílené rozvíjení charakteru a morálky studentů odehrává maximálně světlým osobním příkladem některých výjimečných pedagogů. Nebudu tvrdit, že tady v Anglii to je o mnoho lepší (a navíc vidím jen soukromou školu), ale přecejen se tu pro rozvoj morálky dělá víc. Kromě zmíněných pravidelných ranních shromáždění jsou to například odpolední dobrovolnické aktivity ve znevýhodněných komunitách. A "religious studies" (náboženská studia) jsou normálním plnohodnotným předmětem o různých filozofiích a náboženstvích. Ne nějaký ubohý přívěšek nudné občanky.

Glorifikovaný mladý kolektiv

Už jsem se párkrát zamýšlela nad tím, proč se české firmy v náborových inzerátech tak rády vychloubají mladým kolektivem. Ano, vždycky to na mě, jako mladého absolventa, působilo sympatickým dojmem. Když jsem se nad tím ale jen trošinku zamyslela, tak mě hned napadlo - a od koho se tedy ti mladí zaměstnanci učí? Kdo předává mladším kolegům zkušenosti? Není to spíš trošku problém, ten mladý kolektiv? A kde vlastně pracují všichni ti "staří" lidé, když tu máme samé firmy s mladými zaměstnanci?

Příliš úsilí jsem ale do svého bádání nevložila a většinou jsem došla k mlhavému závěru, že pestřejší věkovou skladbu asi mají velké, zavedené a lehce zkostnatělé firmy a instituce. K tomu se pojí i příčina přitažlivosti mladého kolektivu oproti tomu "starému". Je pružnější, přátelštější a upřímnější. Spíše se kolegy na něco zeptáte, něco nového navrhnete, nebo někoho požádáte o pomoc, když jste skoro stejně staří, že? Starší a váženější kolegové si budou udržovat větší odstup a asi se vám moc nebude chtít je obtěžovat svými hloupými dotazy. Nebo ne?

Výše zmíněná úvaha vyplývala z mé vlastní skromné pracovní zkušeností ve dvou "mladých" firmách (z toho jedné extrémně mladé) a jedné "zavedené" instituci (škole). Pokud jde o vztahy s kolegy, tak jsem se nejlépe cítila v "nejmladší" firmě a naopak nejhůře v té "zavedené". V mladých firmách probíhala komunikace otevřeně i s nejvyšším vedením, v "zavedené" instituci se na mě kolegyně nepříjemně utrhla, když jsem šla odevzdat protokol z hospitace a spletla jsem si zástupkyně. V mladých firmách jsem měla pocit přátelství a podpory, ve škole odtažitosti a nejistoty.

Až tady v Anglii jsem přišla na to, že přitažlivost mladého kolektivu nemá vůbec co dělat s věkem. V St. Peter's jsou kolegové všeho věku a cítím se tu lépe než v té nejmladší firmě v ČR. Vůbec si nedovedu představit, že by se tu na mě někdo zle utrhl i kdybych omylem vnucovala panu řediteli zprávu z toho nejposlednějšího výletu. Vše by se vyřešilo úsměvem, vyjasněním situace a dost pravděpodobně by mě pan ředitel sám doprovodil do kanceláře osoby, které se ta zpráva týká.

Co víc, starší lidé (60+), se kterými se tu potkávám, jsou vesměs příjemnější a "mladší" než v ČR. Celý program, díky kterému jsem tady, je organizován důchodci a nejsou to žádní zatrpklí starci nebo lítostivé stařenky vzpomínající na zašlé časy a láteřící nad tím jak je "to stáří naprd". Jsou to energičtí lidé, ze kterých sálá životní zkušenost, moudrost a dobrá vůle. Mnoho z nich je i fyzicky velmi fit. S jedním takovým párem jsme s přítelem strávili dva dny prázdnin a moc jsme si to užili.

Následuje nehorázné zobecnění, tak ho prosím berte s rezervou, uvědomuji si, že je spousta výjimek a že má vlastní zkušenost (na které se to celé zakládá), je omezená. Rozhodně nechci nikoho urazit.

V Česku jsou mladé kolektivy tak přitažlivé, protože starší generace se bohužel v mnoha případech chová k mladším kolegům odtažitě a povýšeně. Celkově v ČR (ale asi nejen tam) panuje chladný vztah ke starší generaci (a fobie ze stáří), protože jsou to často nepříjemní lidé, kteří naplňují jednu nebo více následujících charakteristik: Sami sebe považují za velmi důležité, litují se, nemají smysl pro humor, na všem hledají chyby, vyžadují pozornost, nikdy nejsou spokojení. Jsou nešťastní, protože cítí málo lásky, nebo se cítí nepotřební. Místo aby si našli způsob, jak to změnit, vylévají si svou hořkost na svém okolí, nebo sice mají dost síly a slušnosti chovat se k okolí pěkně, ale sami trpí.

Nikdo je nenaučil, že za své štěstí jsou zodpovědní pouze oni sami a nikdo jiný. Že když začnou myslet na ostatní a dělat pro ně nezištné věci, bude jim líp. A není pravda, že "nemůžou", protože jsou nemocní nebo nemohoucí. Někdy to není lehké, ale vždy se najde něco, co by mohli dělat - když budou chtít.

Se šťastnými starými lidmi je radost spolupracovat. Necítí se méněcenní a proto svoje rady nevnucují a neurazí se, když si to chcete udělat po svém. Nenechají vás "si to vyžrat" když to "po vašem" nejde a s pokorou se vrátíte pro jejich radu. Jejich zkušenosti vám můžou ušetřit mnohé nepříjemnosti. V pracovním kolektivu je takový člověk nedocenitelný. A nejen tam. Upřímně doufám, že se ti mladí, kteří teď tvoří ty úžasné kolektivy, stanou za třicet, čtyřicet let moudrými a milými starci.

Outdoor v Británii

Také žijete v mírně arogantním domnění, že Češi jsou nejakčnější outdooroví turisti světa a že pokud někdo někde leze po horách se stanem sbaleným v batohu na zádech bude to na 90% Čech (případně bratr/sestra ze Slovenska)? A že fajnovky ze západu, když už vytáhnou paty z baráku, tak určitě neujdou víc než 5 kilometrů a spát pod stanem je ani nenapadne?

Já to tak měla. Nahlas bych to asi neřekla (rozhodně ne takhle natvrdo), ale moje dosavadní zkušenost z Francie, Portugalska i Ukrajiny tomu do značné míry nasvědčovala. Tady ale dostala moje neopodstatněná pýcha nafrak. Slyšeli jste někdy o Duke of Edinburgh award?

Duke of Edinburgh award nebo DofE (případně tady česky), jak se o ní často mluví a píše, je program pro mladé lidi od 14 do 24 let. Má tři úrovně, které se musí plnit postupně. Připomíná to trochu bobříky nebo tři orlí pera. Pro každý stupeň je potřeba splnit požadavky v následujících oblastech: dobrovolnictví, sport, dovednost (např. naučit se hrát na hudební nástroj, vařit... cokoliv nového, co není sport), expedice a pro zlatý stupeň pobyt mimo domov. Mou planou pýchou otřásla přímá účast při plnění požadavků na expedici zlatého stupně.

Suchá fakta: Expedice může být splněna pěšky, na kole, na koni, na kánoi/kajaku, na jachtě a nebo na kolečkovém křesle. Asi nejčastější volbou je první možnost a to byl i náš případ. Kromě toho, že expedice má mít nějaký cíl (obvykle se to odbyde fotografováním, ale najdou se i kreativci s tématy jako "poezie krajiny", co cestou píšou básničky), tak se také putuje. V případě zlatého stupně se putuje 4 dny a 3 noci kopcovitým terénem. Spí se pod stanem a alespoň jednu noc musí adepti ceny tábořit na divoko. Jde se samozřejmě na těžko - včetně veškerého jídla na celou dobu - a musí se pochodovat alespoň 4 hodiny denně čistého času.

Idyla první den u vypuštěné přehrady

Ohrady a bránící volnému pohybu ovcí

A teď ta zábavnější část vyprávění. Předpověď počasí na "naše" 4 dny rozhodně nebyla optimistická. V předvečer zahájení výpravy bylo studentům zdůrazněno, že za snížené viditelnosti musí postupovat nanejvýš obezřetně, aby se skupina neroztrhala a nepoztrácela. Dále jsme je varovali, že druhý den bude počasí opravdu mizerné a ubezpečili jsme je, že jim držíme palce.

První den byla pohoda. Sice nebylo úplně teplo, ale svítilo sluníčko a všichni měli dobrou náladu. Abychom se moc nenudili, hned první večer se nám ztratila jedna skupina. Hlavního vedoucího to stálo nervy a britského daňového poplatníka nemalý peníz, neb se naše zmizelé hochy vydala hledat helikoptéra. Kluci byli samozřejmě v pořádku, jen stanovali cca o kilometr jinde, než jsme je hledali. To je ta potíž se stanováním na divoko. Je to uprostřed ničeho a to se to pak těžko hledá.

Ale jedeme dál a noc z idylické soboty (kdy se většina nás vedoucích moc nevyspala), se přehoupla do poněkud drsnější neděle. Když jsme v 7:00 vyrážely s kolegyní za skupinkou, co stanovala na vřesovišti, nevypadalo počasí ještě úplně nejhůř. Bylo zataženo, poprchávalo a foukal vítr, ale to nebylo nic, co by běžná nepromokavá bunda nezvládla. Než jsme ovšem v 9:00 našli stany našich studentek, nebylo vidět na víc než 10 metrů, z poprchávání se pomalu stával regulérní déšť a vítr neustále sílil. Už jsem zmiňovala, že jsem byla upřímně ráda za čepici a rukavice?

Ráno to ještě nevypadalo nejhůř... 

...pak už se moc fotit nedalo. Potok u kterého holky stanovaly

Balit v tomhle počasí stan bych si rozhodně nepřála. Než holky nacpaly promočené plachty do batohů, už nám byla zima. A hádejte co měly holky ten den v plánu? Kros terénem! Prokřehlýma rukama jsme neohrabaně nastavily azimut a šlo se. V Pennines se na azimut chodí celkem dobře. Nikde žádné stromy, jen občas potok. A to je vlastně taky fuk, když máte boty stejně durch. Jenže si nesmíte jako my zvolit za zarážku značenou cestu kolmou na váš směr.

Jakto? To je přece super zarážka! (Jakobych slyšela orienťáky.) Nejde minout i kdybyste trochu uhnuli z azimutu! To jsem si taky myslela. Jenže teď si představte otevřenou krajinu vřesoviště s nevýraznými kopci a spoustou ovčích pěšinek. Viditelnost 5 metrů. Tak a teď se ukažte. Která ta pěšinka je naše cesta?

Abych to zkrátila. Po dvou hodinách pochodu od tábořiště silným deštěm a větrem, ve kterém jsme ztrácely rovnováhu*), nám bylo jasné, že cestu nenajdeme. Všechny jsme byly morké na kůži a věděly jsme, že i kdybychom byly na cestě, tak k nejbližší silnici to je ještě aspoň dvě hodiny chůze. Byly jsme prostě uprostřed ničeho a většinou i bez signálu. Nechtěly jsme ani pomyslet, že by si v nerovném terénu někdo podvrtnul kotník. Nevím, jak to v tu chvíly viděly naše 17-ti leté studentky, ale my s kolegyní jsme začínaly mít strach.

Neměly jsme čeho se chytit, poslední nápad byl pokračovat stejným směrem, což by nás mělo dovést k výraznému údolí a potoku, který vede dál k cestě. Po další hodině jsme potok skutečně našly (i když asi jiný, než jsme původně myslely) a když nás dovedl na výraznou cestu, naše úleva byla přímo hmatatelná. V tu chvíli už jsme holky nechaly pokračovat samostatně na tábořiště.

Ano, čtete dobře. Ani po takovémhle dni jsme nevyměkli a nechali jsme všechny čtyři skupiny studentů stanovat, z toho jedna stanovala na divoko. Jediným ústupkem z naší strany byla úrava tras tak, aby nikdo nestanoval na kopci. Britové jsou drsní.

Na závěr deštivého dne dramatické světlo při západu slunce... a ovce :-)

Pro úplnost jen dodám, že jejich turistické mapy mají sice příšerný formát, ale jsou možná ještě lepší, než ty naše. Co se týče odolnosti v nepříznivém počasí, kolegyně se mi zmínila, že rádi chodí s rodinou na piknik. Když prší, tak si vezmou holinky a kus igelitu na sezení a jdou na piknik. Jo a místní parta outdooristů jde stanovat v půlce listopadu. Tak nevím, jestli se k nim přidám :-D

Vodopád kousek od přehrady... a ne, nejsem to já.

*)Znáte ten pocit, když strčíte hlavu z okna vlaku a nemůžete pořádně dýchat? Tak silný chvílemi byl ten vítr. Když jsme se ten den odpoledne vracely k autu a už nepršelo, tak jsem si půlku cesty držela ruku u tváře, aby se mi v závětří lépe dýchalo. V životě jsem nic podobného nezažila.

Školní den bez zvonění

Hned na začátek musím zmínit to, co nám několikrát zopakovali na úvodním víkendu: Každá soukromá škola v Anglii je jiná. Liší se jak od těch státních, tak od sebe navzájem. Přesto tu jsou společné prvky - obvykle povinná školní uniforma, pravidelná shromáždění ve školní kapli, velký prostor pro sport, hudbu a umění.

Kolem 8:00 se většina osazenstva školy sejde v jídelně u snídaně. Členové učitelského sboru, příjemně naladěni dobrým jídlem, mohou pokračovat na kávičku/čajíček do společenské místnosti, kam mají žáci vstup zakázán. V 8:30 začíná ranní shromáždění. V pondělí, středu a pátek má charakter krátké bohoslužby, ve čtvrtek promlouvá pan ředitel. Ať tak či tak, jde se do školní kaple. V úterý je "třídnická" dvacetiminutovka, v sobotu shromáždění není a tak se vyučování začíná v 8:40. Ano, učí se i v sobotu. Ve všední dny začíná vyučování v 9:00.

Hodiny trvají 40 minut, nejsou mezi nimi žádné přestávky a nezvoní. V praxi má toto řešení snadno předvídatelný zádrhel v podobě žáků trousících se do hodiny i 10 minut po jejím začátku. Na druhou stranu jsem nezažila, že by někdo chtěl jít na záchod, nebo se začal byť i náznakem balit před tím, než hodinu ukončím. Dokonce i poté, co dám pokyn k odhlášení od počítače, připravení žáčci postávají po třídě a čekají na povel, že mohou jít.

První blok obsahuje 3 vyučovací hodiny. Od 11:00 do 11:20 je pauza, kdy se žáci mohou vrátit do svých "houses" a učitelé do společenské místnosti. Tady asi je na místě vysvětlit pojem "boarding/day house". Žáci, kteří jsou tu ubytovaní, bydlí v "boarding house". Ten se dá připodobnit k internátu a nebo - lépe - kdo jste četl Harryho Pottera? Vzpomínáte na Nebelvír, Mrizimor, Havraspár a Zmijozel? Útulné společenské místnosti, pocit sounáležitosti a hesla při vstupu? Tak přesně takhle to tu mají. Akorát místo Buclaté dámy tu jsou číselné kódy. Jsou tady ale i žáci, kteří se večer vrací domů a ve škole nebydlí. Těm jsou k dispozici "day houses", kde si mohou nechat věci a mají tam prostor pro studium i odpočinek.

Zpátky k výuce: Po pauze jsou ještě dvě hodiny a mezi 12:40 a 14:00 je čas na oběd a odpočinek - nebo spíš na další aktivity a samostudium. V polední pauze se odehrávají zkoušky sboru, některé hodiny hry na hudební nástroj a další aktivity. Od 14:00 se zase učí (max. 3 hodiny), ale hlavně je čas na sporty a umění. Děti si mohou vybrat ze široké nabídky: pozemní hokej, rugby, squash, veslování, zumba, přespolní běh... Některé hodiny jsou společné pro víc ročníků. Kolem 17:00 je po všem a jde se na večeři.

Šťastná škola

„Klademe tady důraz na přátelství. Snažíme se, aby tady byli všichni šťastní. Děti i učitelé.“ Zkušenost s podobnými výroky velí ze slušnosti se usmát, přitakat a nedat na sobě znát, že jste si ono tvrzení v duchu přeložili ve smyslu „Nikoho zbytečně neprudíme a je tady celkem snesitelně. Pár lidem se tady opravdu líbí, třeba budeš mezi nimi.“ (Cynickou verzi překladu uvádět raději nebudu.)

Můj skepticismus ale v St. Peter’s vydržel asi tak týden a poslední zbytky se držely jen proto, že jsem nastupovala 5 dní před začátkem školy a alespoň špetku pochybností jsem potřebovala mít v zásobě před prvním setkáním s žáky. Zní to neuvěřitelně, ale tahle škola je opravdu šťastné místo.

Ne že by tady bylo všechno ideální. To rozhodně ne. Například na cca 500 žáků mají jen jedinou pořádnou počítačovou učebnu, kde ještě navíc v jednom kuse něco nefunguje. Vzhledem k tomu, že tu mám učit IT, se z mého pohledu jedná o nezanedbatelný problém. Taky mi dost akutně hrozilo, že nebudu mít kde to IT učit, protože ona jediná IT učebna byla volně k dispozici pro zarezervování pro jiné hodiny.

Někdo by si mohl myslet, že jsou tu všichni tak spokojení, protože se po nich nic moc nechce. Tak tohle taky není pravda. Vyučování je i v sobotu, úkoly jsou samozřejmostí a každé odpoledne se děti zapojují do sportovních, uměleckých a sociálně prospěšných aktivit. Dokonce ani polední pauza není tak docela pauza – jsou do ní vměstnané zkoušky školního sboru, hudebních skupin a já nevím co všechno. Jediný skutečně volný den je neděle a i tehdy je občas nějaký ten dobrovolný výlet.

Tak čím to tedy je? Musím se trapně opakovat, ale je to tím, že tu kladou důraz na přátelství.

Vzpomínáte si na svoje první dny v nové práci, když se děsíte, že nevíte co a jak, abyste něco neudělali špatně, netušíte za kým jít, když něco potřebujete a připadáte si dost hloupě, protože se pořád na něco ptáte? Tenhle pocit jsem tu vůbec nezažila. Zeptat jsem se mohla kohokoliv na cokoliv, a když mi náhodou nemohl pomoct přímo ten člověk, tak zařídil, že mi pomohl někdo jiný. Překvapivě často ale byli lidé schopní řešit věci přímo. Například jsem neměla žádný kabinet (hlavní příčinou byla neexistence oddělení IT, ale to teď nebudu rozvádět). Chvíli jsem zkoumala, kam bych se mohla nastěhovat, až se mě ujal účetní, sehnal mi místo i s počítačem a do dvou dnů jsem měla všechny klíče.

Nikdo neočekává, že budete perfektní, ale předpokládá se, že se snažíte podle nejlepšího vědomí a svědomí. Je naprostou samozřejmostí, že všichni dělají chyby i při nejlepší vůli. Počítá se s tím, a nedělá se z toho žádná věda. Od toho jsou tady ostatní, aby vám pomohli. Prostě se věci uvedou na pravou míru, všichni zúčastnění si poděkují a jede se dál.

Vybavuji si, že jsem se po jedné hospitaci dozvěděla, že děti nemám tolik prosit a děkovat jim. Nechci tuhle radu snižovat, možná jsem to v Českém kontextu vážně přeháněla, ale tady je úcta k dětem a s tím související časté užívání slůvek jako „Please“ a „Thank you“ na obou stranách naprostou přirozeností. Žáci vám podrží dveře kdykoliv jen trošku můžou a omlouvají se, i když se jen vzdáleně připletou do cesty. Základním komunikačním nástrojem je úsměv. Když mi na konci hodiny žáci při odchodu jeden po druhém upřímně poděkovali, zůstala jsem stát naprosto v šoku a marně jsem přemýšlela, co jim na to mám odpovědět.

Hodně pomáhá i fakt, že se učitelé nijak nesnaží držet si žáky od těla a tvářit se vážně. Vzhledem k tomu, že minimálně třetina učitelského sboru se podílí na sportovních aktivitách a různých výletech, to ani moc nejde. Vzájemná úcta tady vyrůstá z mnohem hlubších a stabilnějších základů, než je vážnost a rezervovanost, které se příliš často pojí se strachem. I proto nijak neutrpěla autorita francouzštinářky Alex, když ji při návratu z expedice Duke of Edinbourgh poslouchal plný minibus studentů, jak si nahlas a víceméně falešně zpívá s Back Street Boys.

Dobrých věcí je tady spousta a nelze zanedbat fakt, že se jedná o soukromou, ne zrovna levnou školu. To je určitě na motivaci žáků znát. Přesto peníze nejsou všechno a z rozhovorů s různými lidmi vím, že ani na soukromých školách není takhle příjemná atmosféra samozřejmostí.

Město bílé růže

Když jsem se svým známým zmínila, že koncem srpna odlétám do Yorku, abych tam příští rok učila, našlo se mezi nimi nezanedbatelné množtví takových, co se jim rozzářily oči a s nadšením mě ubezpečili, že se mi tam bude líbit. Já sama už jsem si o Yorku také leccos dopředu zjistila a začínala jsem se těšit na menší město plné středověkých památek nedotčené bombardováním z druhé světové války. Koneckonců i datum založení školy, kam jsem se chystala jít učit, mluvilo samo za sebe. 627 našeho letopočtu. Je to vůbec možné?

Pohled na York minster (Zdroj: www.robswebstek.com))

Jedna z bran do muzejních zahrad

Muzejní zahrady

Už při první cestě do školy jsem nevycházela z úžasu. Zachované městské hradby s mohutnými branami, gotické kostely, středověké hrázděné domy, katedrála – ne, pardon, minster – čnící nad vším ostatním. Nejeden kámenu tu pamatuje ještě Římany. A co teprve škola! Při prvním pohledu jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Bradavicích. Hrad uprostřed hor to sice není, ale do té doby bych se ani neodvažovala doufat, že někdy budu učit ve více než 1000 let staré budově gotického slohu.

St Peter's school

Tady budu až do července doma. Ve městě, jehož páni mají ve znaku bílou růži.

Mickle gate