Co mě naučilo programování

1) Nacházet svoje chyby

2) Rozdělovat si velký děsivý problém na malé (méně) děsivé problémy

3) Opravovat si svoje chyby

4) Pouštět se do problémů, které zatím neumím řešit

5) Už jsem psala to o těch chybách?

6) Když něco nevyjde, vždycky můžu pozměnit své řešení a zkusit to znova. Pokud to stále nevychází, použít body 7) a 8):

7) Téměř na všechno je někde návod a téměř každý problém už někdy někdo měl. Google všechno ví.

8) Když dospěju k závěru, že nejsem schopná provést body 1) a 3) a nepomáhá ani bod 7), přizvu si na pomoc někoho dalšího. Vždycky to pomůže. Řešení se obvykle samo zázračně zjeví vzápětí po odeslání zprávy. V těch vzácných případech, kdy tomu tak není, najdu řešení s pomocí onoho dobrodince.

9) Nezkoumat jak a proč některé věci fungují, když fungují

10) Je téměř jisté, že přijde chvíle, kdy budu muset bod 9) porušit, protože ony věci přestanou fungovat.

11) Umístění znaků ; & $ < > [ ] {} na anglické a některé i na české klávesnici. Jen tuhle potvoru | pořád kopíruju, protože netuším, kde je. A zpětné lomítko taky.


Bez ohledu na to, jak užitečné mi moje programování kdy bude, jsem ráda, že jsem s tím začala. Tak cenná a široce aplikovatelná poučení, jako jsou body 1) - 8) bych se jinak asi učila o dost déle a bolestivěji. Pokud pracujete na svém osobním rozvoji, mohu programování vřele doporučit.

Británie vs. Česko najděte 10 rozdílů...

Nějaké země už jsem procestovala a musím říct, že v Británii se zatím cítím nejvíc jako doma. Tady je pár věcí, ve kterých se život v Británii a v Česku podobá:

1) Čas jídla

Tohle vám možná přijde jako přízemní a podružná záležitost. Jenže zkuste si strávit týden či dva mezi Portugalci! (Francouzi a další jižní národy jsou na tom podobně.) Já v 7 hodin večer umírala hlady, ale na ně je večeře v 9 hodin brzo. Když kolem 10 konečně přemýšleli, že by si něco možná dali, tak mě už veškerý hlad přešel a pokukovala jsem po posteli.

To tady v Británii, to je jiná. Běžně se večeří mezi 6. a 7. hodinou večer, u nás ve škole večeři dostanete dokonce už v 17:30. Jako doma.

2) Dochvilnost

Nemyslela jsem si to, ale Češi jsou oproti jiným národům dost dochvilní. Byly okamžiky, kdy mě čekání na mé francouzské, portugalské i jiné kolegy přivádělo k zuřivosti. A ještě víc mi vadil jejich nedostatek pocitu, že je něco špatně.

Tady se podobně jako u nás toleruje 5 - 15 minut, ale lidé se často omlouvají i za menší zpoždění.

3) Humor

Tenhle bod moc nedokážu popsat. Každopádně místní druh humoru mi je blízký. Britové se rádi s naprosto kamenným výrazem ve tváři vzájemně vodí za nos. Myslím, že toto umění dotáhli dál, než my v Čechách. U nás se podobné vtipy také hojně vyskytují, ale jen několik málo jedinců to umí zahrát tak dobře jako většina lidí tady. Ale možná se mi to zdá - vzhledem k tomu, že nejsem rodilý mluvčí, tak se mi hůř odhaduje, kdy to myslí vážně.

4) Kvalita turistických map a značení

Velice záhy jsem zjistila, že dobré mapy, podle kterých se dá vyrazit na pěší výlet, nejsou ve světě zdaleka samozřejmostí. Dodnes vzpomínám na to, jak mi v Portugalsku v horách v národním parku nabízeli za 2 eura mapu bez měřítka, bez vrstevnic a pouze se silnicemi pro auta. Jinou neměli. A o turistickém značení ani nemluvím.

Tady dostanete bez problémů mapy celé Británie jak v měřítku 1:50 000 tak 1:100 000 a některé oblasti i v podrobnějších. Dokonce prodávají mapy i v zalaminované variantě, takže déle vydrží a nemusíte se bát je vytáhnout v dešti (zde velice užitečný bonus).

Ani značení tu není úplně špatné. Takový luxus jako u nás, s popsanými rozcestníky na každé křižovatce, nečekejte. Ale je tu hodně pěších tras s více či méně výrazným a udržovaným značením.

5) Outdoor

Než jsem poprvé vyrazila na delší pobyt do zahraničí, vůbec mě nenapadlo, že u nás ve zvýšené míře frčí outdoorové aktivity a tím i outdoorové oblečení a vybavení. Pak jsem zjistila, že koupit nepromokavou bundu v Lisabonu může být problém.

V Británii jsou outdoorové obchody na každém rohu, podobně jako u nás. Kromě toho tady velká část populace (víc než u nás) běhá a jezdí na kole (do práce i jen tak). Naprosto běžným způsobem trávení dovolené je pak pěší turistika od menších výletů rodinného typu až po chození "na těžko" po dálkových pěších trasách. (Británie je protkaná sítí stezek, z nichž některé jsou dlouhé stovky kilometrů a na jejich projití je potřeba týden až dva času.)

6) Přístup k oblékání

Narozdíl od Francie nebo Portugalska se tu necítím jako černá ovce, když dám před elegancí přednost pohodlí. Ne že bych měla potřebu na veřejnosti chodit v teplácích, ale když jdu na výlet (byť do města), obvykle volím sportovní/outdoorové oblečení a baťůžek. No, zcela upřímně, i když jdu do práce, tak si přes sebe také radši hodím nepromokavou bundu a na nohy obuju pohodlné boty, než bych mokla v saku a ničila si chodidla v lodičkách. A nejsem tady sama.

A teď nějaké ty rozdíly:

1) Respekt

Mám pocit, že lidé se tady vzájemně více respektují. Asi to vyplývá z výrazně většího podílu cizinců. Tolerují se různé zvyky i potřeby. Například když jste vegetarián jako já, tak velmi oceníte míru pochopení, se kterou se setkáte při společných jídlech. Ale týká se to i dalších oblastí. Například jsem se tu téměř nesetkala s tím, že by mě někdo k něčemu přemlouval. U nás jsem to považovala za normální věc. Někdo po vás něco chce, nebo vás někam pozve a když odmítnete, obvykle následuje alespoň jedno či dvě kola přemlouvání. Tady ne. Nechceš? V pořádku, třeba jindy. Zezačátku člověka uvyklého přemlouvání může napadnout, že tomu druhému na vás asi moc nezáleží, když vás nepřemlouvá. Ale rychle zjistíte, že to tak není, že prostě jen nemají přemlouvání v povaze. A pak to začne být fajn. Nemusíte se cítit špatně, že jste něco odmítli, protože víte, že vaše rozhodnutí bude naprosto respektováno.

2) Slušnost

Když narazíte do Brita, tento se vám pravděpodobně ještě omluví. Děti děkují za hodiny, ve škole si všichni vzájemně drží dveře (až je to občas nepříjemné, když vidíte, že na vás ten před vámi čeká, až projdete). Když někde zmateně bloumáte a něco hledáte (a sami tušíte, že tam asi nemáte co dělat), kolemjdoucí personál vás neseřve, ale s milým úsměvem nabídne pomoc.

3) Pestřejší životní zkušenosti

Kolegyně se stala učitelkou jazyků po té, co několik sezón prováděla turisty v Itálii a Francii a střídavě v těchto zemích žila. Vloni měla miminko a rodila doma. Dva kolegové začali učit fyziku resp. latinu po té, co je přestala bavit kariéra právníka. Jeden z nich o prázdninách jezdí na treky do Himalájí a v zimě na Aljašku. Jiný kolega takto sekl s investičním bankovnictvím. 30-ti letý kolega, co se vloni oženil (a ve volném čase běhá podobně jako další minimálně 3 kolegové maratony a ultramaratony), dává výpověď a chystá se se ženou dva roky cestovat v Severní a Jižní Americe. Není si jistý, jestli se k učení vrátí. Další, který také běhá maratony, žil několik let v Řecku a ve Španělsku, než se vrátil do Británie. A mohla bych pokračovat... 

4) Nesplachující záchody

Ano, jsou tu i nepříjemné věci. Například 90% záchodů, se kterými jsem se tu setkala, špatně splachuje. Nevím, proč ještě nezačali používat nějaký spolehlivější mechanismus - to snad nemůže být tak složité, ne?

5) On-demand sprchy

V té koupelně ještě zůstaneme. Oddělené kouhoutky už asi nikoho nepřekvapí. (Ale je to peklo a vadí to i Britům, fakt nechápu, proč se toho drží. Buď teče ledová, nebo se opaříte, nic mezi tím.) Méně nápadnou každodenní nepříjemností je "on-demand" sprcha. Tato sprcha funguje asi jako karma. Je obvykle elektrická, plně závislá na chabém tlaku vody a občas se zabydlí v režimu kohoutků (a neb buď nesepne vůbec a je ledová, nebo sepne moc a je vařící). Pokud kdekoliv v domě začne téct voda (do pračky, dopouštění záchodu, někdo myje nádobí), sprcha nesepne. Asi vás nepřekvapí, že se snažím co nejvíc využívat sprchy ve škole, kde používají jiný systém.

6) Zásuvky a vypínače

Že se v Británii bez adaptéru neobejdete, to asi tušíte. Zajímavé ovšem je, že u všech zásuvek je vypínač a zásuvka se dá vypnout. Trochu problém možná nastane, když budete hledat vypínač od světla v koupelně nebo v kuchyni. Ne, na zdi není. Je to ta šňůrka, která vám cvrnkala do ruky, když jste zmateně šátrali po zdi.

7) Veřejná doprava

Jak my jsme zhýčkaní českým systémem veřejné dopravy! Je to levné, jezdí to všude a téměř jakékoliv spojení najdete na IDOSu. Tady autobusům cenově konkurují i taxíky (pro dva a více lidí je taxi kolikrát levnější) a o vlacích raději nemluvím. Nic podobného IDOSu tu samozřejmě neexistuje, takže pokud chcete někam autobusem, měli byste se obrnit trpělivostí a začít hledat...

8) Lesy

Británie je snad nejméně zalesněnou oblastí Evropy. Když mají někde pohromadě deset stromů, už tomu říkají les. Hluboké hvozdy se tu snad nevyskytují vůbec a pokud zamíříte do kopců, tak čekejte hlavně holá vřesoviště a blata. Lesy ne.

Našlo by se toho určitě víc (jak podobností, tak rozdílů). Jestli máte nějaká vlastní pozorování, budu ráda, když se se mnou o ně podělíte.

Jak se pozná láska?

Někdy od svých sedmi let jsem jezdila na letní tábory. Z nějakého zvláštního důvodu jsem vždycky skončila ubytovaná s tou samou holčičkou. Napřed jsem s ní chtěla být nejlepší kamarádka, ale dost brzy jsem jí začala nesnášet. Byla na mě protivná. Možná jí křivdím, ale takhle si to pamatuju.

A tahle holčička - říkejme jí Michalka - měla u sebe fotky rodičů a po večerech se na ně obvykle dívala a někdy i plakala, že se jí stýská. Myslím, že jsem se jí zpočátku pokoušela utěšovat, než mě to přestalo bavit. Po pár dnech mě ale napadlo: Jakto, že mě taky není do pláče? Michalka má ráda své rodiče tak moc, že když s nimi není, tak pláče. To dává smysl, ne? Když máme někoho moc rádi a pak s ním nejsme, tak bychom měli být tím víc smutní, čím ho máme radši. Znamená to, že já nemám svoje rodiče tak moc ráda?

Vše nasvědčovalo tomu, že je správné postrádat rodiče a tak jsem dospěla k závěru, že možná nedokážu své rodiče tolik milovat, jako Michalka nebo jiné děti. A pak přišel konec tábora. Člověk by čekal, že děti těšící se na své rodiče, budou ten den výjimečně veselé. Ale kdepak. Kolem vypuklo slzavé údolí. Všichni se ujišťovali, jak si budou psát a že jim všichni ostatní budou chybět a tak dále a tak dále. A já zas měla pocit, že mi něco uniklo.

Podobné scény se v různých kulisách opakovaly s postupem času zas a znovu a já propadala stále větším pochybnostem o tom, jestli jsem normální a jestli vůbec mám někoho ráda. Možná jsem chladná sobecká potvora, které na nikom nezáleží a proto mě loučení nedojímá a nevzdychám touhou nad tajnými láskami? Myslím, že jsem se dokonce naučila nechat se trošku dojmout. Abych lépe zapadla.

Na mém dalším zmatení zapracovala všudypřítomná pop kultura. Písničky o tom, jak ho ona potřebuje a jak on ji bude vždycky milovat a postrádat. Jak její život bez něj nemá cenu a jak on spáchá sebevraždu, když si myslí, že o ni navždy přišel. Nebo naopak jak on ji zachránil z chudoby a mizérie a/nebo ona jeho z chlastu a děvkaření a vzájemně si přinesli nehynoucí štěstí. Vzpomínáte na Pretty Woman? Nebo na upíří Nový měsíc?

Trvalo hodně dlouho, než jsem zjistila, že to, jak moc mám někoho ráda, se neměří hloubkou zoufalství, které pociťuji, když s danou osobou nejsem. Mé poslední pocity viny se rozplynuly až během mého pobytu v Indii. Tam jsem díky buddhismu pochopila, že můj pocit štěstí záleží čistě na mě. Že je nesmysl pokoušet se někoho učinit šťastným, protože něco takového může udělat jen ten dotyčný sám pro sebe. Že není možné někoho bezpodmínečně milovat, pokud napřed bezpodmínečně nemiluji sama sebe. Že je zcela v pořádku nechat lidi, které miluji jít, když chtějí a to beze scén nebo velkého smutku. Protože milovat někoho neznamená být s ním nerozlučně svázán a záviset na něm. Milovat znamená respektovat, chovat se laskavě a sdílet svoje štěstí.

A tady je video, ve kterém to Anthony de Mello říká mnohem lépe, než já:

Jen tak být...

Když jsem byla dítko školou povinné, často jsem za pěkného počasí po škole vyrazila ven. Někdy jen kousek od domu, jindy jsem sedla na kolo a popojela o něco dál. Nikdy jsem však netrávila dlouhé hodiny chozením, běháním nebo ježděním na kole. Místo toho jsem vylezla na strom a nedělala nic. Pozorovala jsem listí ve větru, mravence na kůře, poslouchala les, ohmatávala strom a hřála se na sluníčku.

Někdy na vysoké škole jsem tohle dělat přestala. Tak nějak neuvědoměle jsem přijala myšlenku, že člověk má ve svém čase "něco" dělat. Když zrovna nepracuje nebo nemůže pracovat, tak by měl alespoň něco číst, sledovat video nebo poslouchat hudbu. Dalšími přijatelnými volnočasovými aktivitami jsou sport, hry a povídání s přáteli. Chvíle, kdy "nic" nedělá, jsou promarněné.

A tak se můj volný čas a víkendy naplnily k prasknutí. Nejvíc času zabral sport, něco přátelé. U jídla jsem sledovala seriály. Těsně po dokončení školy jsem svoje efektivní využití času dovedla téměř k dokonalosti. Když moje práce zrovna nevyžadovala 100% soustředění (což se bohužel stávalo poměrně často), poslouchala jsem po vzoru kolegů rádio nebo dokonce audioknihy. V tramvajích jsem četla. Večer po práci jsem chodila na keramiku, na jógu, na orienťáky, na lezení, za kamarády. Před prací jsem 1 - 2x týdně chodila plavat. Spala jsem 6 - 7 hodin denně, domů jsem se chodila jen vyspat. Byla jsem se sebou náramně spokojená. Byla jsem TAK AKTIVNÍ!

Ne, nezhroutila jsem se. Ale velice brzo jsem na sobě začala pozorovat narůstající nervozitu a roztěkanost. Copak moje sporty a kamarádi, to by bylo ještě v pořádku. Nejhůře na mě v tomto směru působilo dělání dvou věcí najednou (hlavně práce s rádiem) a pak, což mě hodně překvapilo, čtení v tramvaji. Ty chvilky v MHD byly totiž mými posledními ostrůvky nicnedělání a rozjímání.

Od té doby už uplynul nějaký čas, ale mě stále pronásledují provinilé pocity, když mám dojem, že nejsem dostatečně aktivní. O to, co bylo před 15-ti lety tak samozřejmé, musím teď sama se sebou vědomě bojovat. Dopřát si nicnedělání. Ne koukání na video nebo čtení nebo jiné odvádění pozornosti. Klidné spočinutí na příjemném místě bez nutkání sledovat čas, jestli bych náhodou neměla pospíchat... Kam? Někde jsem četla, že dnešní člověk méně spí, rychleji se sprchuje a jí a více volného času tráví u televize a počítače. Tak asi tak.

Mám tady v Yorku tolik volného času, jako už dlouho ne. Ale až dnes poprvé jsem konečně strávila asi hodinu sezením u rybníčku v lese. Nezlepšilo mi to kondičku a nijak extra jsem se u toho nenasmála. Ale rozhodně jsem si to užila.