Dost dlouho jsem měla problém pochopit, jak mohou křesťané zároveň oslavovat svého milujícího Boha a zároveň klást věřícím na srdce, že se mají tohoto laskavého a odpouštějícího Boha bát. Copak to jde dohromady? Nemohu se přeci "s důvěrou odevzdávat" něčemu (nebo někomu), koho se bojím, ne?
Účelem strachu je donutit nás věnovat větší pozornost nebezpečné situaci, popřípadě se této situaci úplně vyhnout. Drobné i výraznější výhružky a tresty jsou každodenní součástí formování našich životů. Dokud jsme děti, jsou jednoznačně rozpoznatelné v podobě fyzického trestu, poznámky, špatné známky nebo napomenutí. Když děláme něco "špatného" bojíme se, že na nás přijde rodič, nebo paní učitelka - tedy osoba, o které víme, že naší činnost bude považovat za špatnou. Ani nás nenapadne řešit morální otázky správnosti opisování. Neopisujeme proto, že se bojíme učitele, ne proto, že by nám přišlo špatné opisovat.
A tento přístup nám obvykle vydrží až do dospělosti. Jízdné v MHD platíme spíš proto, že se bojíme revizora, než že by nám přišlo špatné nezaplatit. Povolenou rychlost dodržujeme spíš, že se bojíme pokuty, než že bychom byli přesvědčení o správnosti jejího dodržování. Do práce chodíme spíš proto, že se bojíme nedostatku peněz, než že bychom si užívali smysluplnost naší činnosti.
Své chování přizpůsobujeme vnějším skutečným nebo domnělým hrozbám a trestům, místo abychom ho určovali sami. Stáváme se otroky názorů ostatních, společenských norem a vlastních strachů. A často si to ani neuvědomujeme. Moudro z vojny, které mi zprostředkoval tatínek, říká: "Voják se má bát svého velitele víc, než nepřítele". Koho (nebo čeho) se bojíme, ten nad námi má moc. A tady leží klíč k pochopení významu bohabojnosti. Pokud se ze všeho nejvíc budeme bát Boha, nikdo a nic jiného nad námi moc mít nebude.
Jak už jsem řekla, tahle hádanka pro mě dlouho neměla řešení, ale dnes je to pro mě jedna z nejdůležitějších zásad, kterými se snažím řídit. Přináší obrovskou svobodu, ale není to zadarmo. Překonávat menší i větší strachy stojí odvahu a úsilí. S každou další překonanou obavou se mi ale potvrzuje, že to stojí za to. Není nic lepšího, než když jsem to já, kdo řídí můj život.
