Jak jsem ztratila další střípek důvěry ve felčary aneb jak mi pohankové slupky s hemoroidy pomohly

Zdroj: http://www.wellnessnoviny.cz/clanek/pohankove-slupky-zahreji-a-leci/

Na úvod chci vysvětlit, proč tento článek vůbec zveřejňuji. Když jsem svůj úmysl ho napsat a zveřejnit nadhodila v úzkém rodinném kruhu, ozvalo se pochybovačné: "No, jestli tohle chceš dávat na Facebook..." Ano, není to téma, o kterém se mluví snadno. Za takovéhle věci se stydíme a skrýváme je. Ale proč? Kolikrát to vůbec není naše chyba a právě kdybychom o svém problému více mluvili, třeba se dozvíme něco, co nám pomůže ho vyřešit. A právě proto jsem se nakonec rozhodla článek napsat a zveřejnit. Věřím totiž, že se najdou lidi, kterým pomůže.
(Mimochodem velmi inspirativní video o sdělování nepříjemných skutečností najdete na ted.com zde: Ash Beckham: We're all hiding something).

Poprvé jsem našla na toaletním papíru krev někdy před maturitou. Nedalo se to ignorovat. Byla to poctivá kapka. Byla jsem vyděšená. Tohle nemohlo věštit nic dobrého. Sebrala jsem veškerou odvahu a šla ke své lékařce pro děti a dorost.

Paní doktorka mě s vážným výrazem vyslechla. Několikrát se mě zeptala, jestli to nemohla být menstruace. V duchu jsem cedila cosi o tom, že menstruaci ještě poznám a kdyby byla byť jen minimální šance vysvětlit původ krve takto, tak k ní vůbec nelezu. Nahlas jsem jen zopakovala, že menstruace to určitě nebyla. Paní doktorka pokývala hlavou a naordinovala mi vyšetření na okultní krvácení a utrousila cosi o rakovině. Sestřička mi předala tři nádobky, do kterých prý mám nasbírat vzorky stolice. Odcházela jsem možná ještě víc zdeptaná, než jsem přišla.

Správnou diagnózu (zánět hemoroidů) jsem si záhy s pomocí internetu stanovila sama. Vyšetření na okultní krvácení vyšlo negativně a krev jsem od té doby nenašla. Paní doktorka prohlásila cosi o tom, že občas může prasknout nějaká žilka a dál to neřešila. O hemoroidech se ani nezmínila.

Na nějaký čas jsem měla klid. Znovu se můj problém ozval asi před čtyřmi lety. Opět se to nedalo ignorovat. O poznání informovanější a sebevědomější (i když stále dost nervózní) jsem vyrazila k praktické lékařce. Tentokrát jsem diagnózu už pro jistotu nesměle navrhla rovnou. Paní doktorka mi ji potvrdila, napsala nějaké prášky a mastičku. Na můj dotaz ohledně dalších možných opatření (co mám jíst, nemám jíst, jak upravit životní styl, bylinky a podobně) a na mě podívala a omluvně pronesla: "Běžně se radí zhubnout, přestat kouřit, začít sportovat a omezit sedavé činnosti." Slušně jsem poděkovala a zadoufala, že medikamenty budou stačit.

Léky skutečně pomohly, ale úplně mě neuzdravily. Nepříjemné příznaky se stále vracely. Nepomohla ani návštěva léčitele (ale nutno přiznat, že jeho čínská mastička byla účinnější než ta od mé praktické lékařky) a definitivně mě problémů nezbavila ani léčba v Británii. (Ano, i tam jsem to u praktika během svého ročního pobytu zkusila. Co kdyby měli něco lepšího než my.)

A pak se ke mně dostaly pohankové slupky. Kamarádka kamarádky povídala... Proč ne, zkusila jsem toho už tolik a radši se budu léčit přírodně. Nálev z pohankových slupek nemá téměř žádnou chuť, takže je možné si je přidat k jinému čaji. A teď to nejdůležitější: rutin obsažený ve slupkách (ale ještě více v květu a v nati) společně s vitaminem E vrací cévám potřebnou pružnost a pevnost. Funguje to i na křečové žíly a další podobné problémy. (Více o léčivých účincích pohanky např. zde)

Pohankové slupky mi opravdu hodně pomohly. Za vyléčenou se ještě nepovažuji, ale konečně mám pocit, že se přibližuji léčení příčiny spíš, než jen zmírňování následků. Co mi ale vrtá hlavou: Jak to, že jsem se o tomto možném způsobu léčby nedozvěděla od žádných kvalifikovaných lékařů, ač se jedná o problém v populaci velmi rozšířený (podle některých zdrojů 50 - 80 % Čechů nad 30 let někdy potrápí)???

Summerhill

Zodpovědnost tak velká, že ji někteří neunesou a raději se vrací do "normální" školy
Demokracie tak přímá a živá, že jakékoliv pravidlo může být kdykoliv změněno
Řešení konfliktů tak otevřené a upřímné, že mizí místo pro šikanu

Summerhill. Zdroj obrázku: The Epoch Times

Mnozí o prospěšnosti této školy pochybují a svoje vlastní děti by tam rozhodně nikdy neposlali ani kdyby byla zadarmo a to přesto, že výsledky jejích studentů v celostátních britských zkouškách GCSE jsou prokazatelně nadprůměrné (více zde). Může za to taková drobnost. Svoboda, demokracie a rovnoprávnost.

Summerhill je britská nezávislá (rozuměj soukromá) internátní škola pro děti od 6 do cca 18 let. Summerhill se řídí podle pravidel, která jsou schválená na "valné hromadě" všech jeho obyvatel (žáků i učitelů), přičemž každý má stejné právo se k předmětu rozhodování vyjádřit a každý má jeden hlas. Bez ohledu na věk a funkci. Žáci v Summerhillu nemusí chodit na výuku. Nepíšou testy a nikdo je nehodnotí, ale učitelé jim ochotně kdykoliv poskytnou zpětnou vazbu. Rodičům se neposílají na konci roku jinde obvyklé reporty se slovním hodnocením ani nějaká obdoba vysvědčení. Je to považované za neslušnost. Ekvivalent donášení.

Tak co. Poslali byste svoje děti do Summerhillu? A pokud ne, tak proč?

Když o Summerhillu mluvím se svými přáteli a známými, vyvolává v nich strach. Bojí se, že se ty děti nic nenaučí. Že stráví čas neužitečnými činnostmi. Že nebudou připravené na realitu života. Že selžou.

Vidím v tom zajímavý paradox, protože zrovna strach (a také nuda), tak často a tak hojně přítomné v běžných školách, v Summerhillu najdete snad jen v mizivém množství. Děti v Summerhillu se nemusí bát zkoušek a testů. Nemusí se bát, že zítra zas bude ten děsivý/nudný předmět, kterému vůbec nerozumí. Než by se v nějakém předmětu nudily, mohou si raději jít tvořit ze dřeva, číst, hrát na hudební nástroj nebo malovat. A bude to v pořádku. Nemusí se bát, že nebudou dost dobré.

Co na druhou stranu v Summerhillu najdete, je obrovský pocit zodpovědnosti, zvídavost, aktivitu, podnikavost a vnitřní motivaci. Děti nemusí chodit na výuku. Ale chodí na ní. Někteří chodí víc na výtvarku, jiní tráví víc času programováním a další jsou v jednom kuse v biologicko-chemicko-fyzikální laboratoři. Hodně žáků se v poslední době věnuje hudbě.

Mladší děti prý častěji jen tak pobíhají venku po areálu školy, ale ty starší už myslí na to, že se chtějí dostat na "colledge" (škola pro dva roky studia připravující na A-levels - "maturitu") a musí tedy úspěšně složit GCSE zkoušky. Jsou si plně vědomi toho, že je na nich, kolik úsilí do studia vloží a že musí sami zvážit, jak dobré výsledky chtějí mít a z kterých předmětů zkoušky složit s ohledem na svoje další vzdělávání. Nepotřebují "bič" ve formě testů a zkoušení. Čas od času si napíšou ukázkový zkouškový test, aby si ověřili, jak na tom jsou. Nejsou hloupí, je jim jasné že věci, co neuměli, si musí lépe nastudovat, pokud chtějí zkoušky zvládnout. Nepotřebují špatnou známku, nebo hřímajícího učitele, aby je donutil k větším výkonům.

Když se dětem něco v životě školy nezdá, nebo se jim stane nějaká křivda, vědí, že mají sílu v dané věci něco udělat. Nástrojem, který jim to umožňuje je "The Meeting" - shromáždění všech členů školní komunity. Koná se zpravidla 2x do týdne, účast je dobrovolná a každý zde může otevřeně mluvit o věcech, které by chtěl změnit nebo o příkořích, která se mu stala. "The Meeting" má svého předsedu z řad žáků, který zajišťuje pořádek a stará se o to, aby byly vyslyšeny všechny strany. "The Meeting" je prostorem, kde se skutečně nikdo nemá bát promluvit a pokud by se někdo přesto styděl vystoupit před celou komunitou, je zaveden systém zástupců, kteří v případě potřeby promluví za "svého klienta". Princip "co se řekne na The Meeting zůstane na The Meeting" je brán velmi vážně.

Děti samotné zajišťují různé funkce. Na každou je ustanovena zvláštní komise. Tak například mají komisi pro večerku, komisi pro vyšetřování, komisi pro oslavy konce "term" (nemají pololetí ale třetiny roku) atp. Pokud se někdo chce stát novým členem komise, musí se nejprve vyškolit. A samozřejmě musí být do funkce schválen na The Meeting.

Sami o sobě prohlašují, že si připadají lépe připravené na život "venku", než děti z běžných škol. Nejsou zvyklé, že jim někdo něco "naservíruje". Sami se musí starat o to, co a jak chtějí dělat. Umí si zvolit cíle a vědí, že když s něčím nejsou spokojení, je na nich, aby s tím něco udělaly. Jeden čerstvý absolvent přímo řekl, že narozdíl od ostatních prváků na univerzitě si nepřipadá tak ztracený. Je zvyklý se o sebe starat sám.

A teď mi řekněte. I kdyby v Summerhillu děti nechodily vůbec na žádné hodiny. Myslíte, že by se do života naučily méně užitečných věcí, než v normální škole?

V naší společnosti tvrdíme, že si svobody, demokracie a rovnoprávnosti vysoce vážíme. Když se ale objeví škola, která tyto principy nejen hlásá, ale skutečně jimi žije, naráží na obavy a nepochopení (Summerhill byl v roce 1999 málem na popud britské školní inspekce Ofsted zavřen). Jaké jsou tedy ty skutečné hodnoty, podle kterých se naše společnost řídí?

Více info:

Wikipedie

Stránky školy

Film na youtube (včetně boje za udržení Summerhillu, český dabing), originál v angličtině

Jak jsem se naučila chodit běhat

To jako si jdeš jen tak zaběhat? Někde dokolečka v parku? Aha... No to s tebou asi nepůjdu. Běhání já nemusím. Načež se mi už jen mlčky prožene hlavou cosi o nejnudnější možné aktivitě na světě, kterou obvykle doprovází příšerné fyzické stavy vyznačující se bolestí dolních končetin, kovovou pachutí v ústech a celkovým pocitem na zvracení. Ne, děkuji.

Zhruba takovýto vztah ke běhání ve mně vypěstovaly mé životní zkušenosti založené převážně na školních "patnáctistovkách" a příležitostné reprezentaci školy v přespolním běhu, ke které jsem se nezaviněně kvalifikovala atletickou postavou a nedostatkem jiných vhodných kandidátů. Jelikož jsem se nikdy nedokázala flákat vzadu (tuto schopnost jsem některým svým spolužačkám vyloženě záviděla), končila má běžecká vystoupení obvykle výše popsaným příšerným fyzickým stavem. To, že jsem na druhý den téměř nechodila už byl jen malý detail.

Na druhou stranu ke sportu obecně jsem měla odjakživa veskrze kladný vztah a tak se stalo, že jsem se přimotala k partě lidí, co si jednou za 14 dní dělali po večerech v Praze tréninkové závody v orientačním běhu. Takový orienťák, to je věc:

Za prvé: nejdete běhat, ale hledat kontroly. Kontroly máte zakreslené v mapě a pokud s mapou neumíte pracovat, schopnost uběhnout 5 kilometrů za 20 minut vás nevytrhne. Jednak se vaše kroky vysoce pravděpodobně nebudou ubírat po cestách a lébrž trním a houštím (tedy pokud si zmíněných 5 km nechcete protáhnout na 10) a jednak je jaksi jedno, jak rychle běžíte, když nevíte kam, že. Nezřídka proto pečlivě mapující chodec skončí lépe, než zbrklý sprinter.

Za druhé: pokud neběháte na profi úrovni, nikdo neočekává, že budete mapovat za běhu. Nedostává se vám dechu? A neměli byste se ještě jednou pořádně podívat do mapy? Pokročilejší jedinci už výmluvu zvanou mapování ani nepotřebují. Díky tomu, jak se běžci po lese pohybují relativně nezávisle po vlastních tratích, příliš nehrozí, že byste nápadně zaostávali a propadali se startovním polem. Psychicky vás nebudou deptat soupeři předbíhající vás na každém kroku. Vaše tempo je čistě vaše věc. A jestli je nutné oběhnout všechny kontroly? Jak se to vezme. Přecejen většina lidí má na žebříčku priorit poněkud výš položku "vrátit se živý a zdravý".

Orienťák můj vztah ke běhání značně zlepšil, ale ještě pořád jsem si moc nedovedla představit, že vyběhnu jen tak bez mapy. (Nebyla jsem pokročilejší jedinec a na výmluvě zvané "mapování" jsem ještě byla závislá.) Poslední krok na cestě k běhání přišel na St. Peter's v Yorku. V rámci pravidelných sportovních aktivit mi bylo přiřazeno "cross country running". Spočívalo to v tom společně se studenty oběhnout cca 3 - 4 km dlouhé kolečko a dohlédnout na to, že se všichni vrátí živí a zdraví. A čím že byla tato zkušenost tak významná pro moji běžeckou budoucnost? No schválně? Co byste si tipli???

Autorka článku při doběhu z orienťáku na super akci Instruktorů Brno "High Tech"

 Naučila jsem se běhat pomalu. Opravdu pomalu. Tak pomalu, abych pak ještě 10 - 20 minut nečekala na ty největší opozdilce. Dobře, uznávám, ne tak pomalu, abych šla krokem s těmi úplně nejpomalejšími, ale rozhodně pomaleji, než bych běžela sama. A najednou jsem se i po těch 3 nebo 4 kilometrech cítila dobře! Žádná kovová pachuť, žádné pocity na zvracení! Snad jen ty nohy si musely trochu zvyknout, ale to nebylo tak hrozné.

A od té doby, když jdu běhat, tak neběhám proto, abych uběhla X kilometrů/zlepšila si fyzičku/zhubla/mohla se pochlubit kamarádkám... dosaďte si podle sebe. Běhám proto, že je mi u toho fajn. Když se mi začne hůř dýchat, zpomalím. Když se mi nechce běžet, přejdu do kroku. Když se mi chce, tak se zas rozběhnu. Mohla bych běhat rychleji a mohla bych běhat dál. Ale pak bych se u toho necítila dobře a brzo bych s tím sekla. 

Takže jestli teď právě bojujete se svým novoročním předsevzetím "denně uběhnout 1/2/3...km" vykašlete se na kilometry. Pokud chcete u běhání vydržet, dejte si radši cíl "jít se proběhnout alespoň 1/2/3... krát týdně a cítit se u toho dobře". Lepší je jít půlku cesty krokem, než nevyběhnout vůbec!

Skotsko III. - Glen Nevis a Edinburgh

Nejdelší část našeho pobytu ve Skotsku jsme strávili v útulných chatičkách ve vesničce Inchree poblíž Fort William a nejvyšští britské hory Ben Nevis. Na světové poměry není Ben Nevis žádný obr. Dokonce i naše Sněžka je o nějakých 300 metrů vyšší. Ale zatímco Krkonoše jsou civilizované minivelehory poseté chalupami a obklopené městy, skotské Highlands (česky asi vysočina) se rozprostírají ve své divoké kráse kam až oko dohlédne člověkem téměř nedotčené.

Pořádný výšlap jsme nakonec udělali jen jeden, ale byl rozhodně vydatný. 15 km jsme šli nějakých 10 hodin (pravda, dost pomalu), začínali a končili jsme kolem 100 m.n.m. a nejvyšší bod byl přes 1100 m.n.m. Převýšení během hřebenovky také nebylo zrovna zanedbatelné, ale neměřila jsem ho. Celá tato procházka byla popsaná v publikaci "100 nejlepších procházek po Skotsku" a označena náročností "moderate hillwalk". Nechci vědět, co považují za "strenuous hillwalk".

Člověk by mohl nabýt dojmu, že když je ta procházka tak dobře popsaná, tak tam povede dostatečně zřetelná cesta. Většinou tomu tak skutečně bylo, ale při výstupu se stezka ztrácela a v jednu chvíli jsme prostě šlapali nahoru k hřebenu bez jakékoliv pěšinky. To jen potvrzuje výrazně divočejší charakter místní přírody. Schopnost orientace a zacházení s buzolou tu nabývá na významu a rozhodně nelze ani jedno z toho podceňovat. V našem případě byla navigace nakonec dost jednoduchá - měli jsme dobré počasí a jakmile jsme vyšplhali na hřeben, nebylo co řešit. Ale už jsem se tady dostala do situace, kdy jsem byla v dešti, bez cesty a za minimální viditelnosti uprostřed plochého vřesoviště... najednou nabylo slovo "ztracený" nepříjemně konkrétního významu a možné následky mě nemálo vyděsily.

Ale zpět k naší "moderate hillwalk". Úvodní část vedla údolím podél potoka, který jsme museli překonat po mostě z ocelových lan. To odradilo druhou ženu výpravy a tak jsme pokračovali jen ve třech. Přešli jsme pod úchvatným vodopádem a začali se škrábat nahoru. Z hřebene se nám pak otevřel neuvěřitelný výhled na nekonečné hory a údolí protkané potoky. Žádné horské chatičky, žádní lidé, žádná města v údolích. Celkem jsme nahoře potkali asi 4 výpravy a zahlédli 2 městečka v údolí. Před sestupem se dokonce vynořil z mraků i Ben Nevis.

Most přes říčku

Horský vodopád

První pořádný výhled

Tohle údolí jsme obcházeli

Člověk si připadá, jak na střeše světa :-)

I takhle vypadala naše hřebenovka... scramble, řekl by Brit

Fotka vrcholového týmu s Ben Nevis v pozadí

 

Trasa naší procházky (zdroj mapy: walkinghihglands)

Další den jsme si dopřáli odpočinkový program s výletem do Glenfinnan, kde se nachází viadukt slavný z cest Harryho Pottera do školy. A pak už jsme jeli do Edinburku po silnici s úžasnými výhledy protínající Glencoe.

Tudy svištěl bradavický expres. A do teď touhle tratí projíždí výletní parní vlak. Bohužel jsme ho na fotku nestihli.

Silnice z Glencoe

 

Poslední procházka s výhledem na zasněžené hory

V Edinburku jsme měli jen jeden den. Po příjezdu jsme vyrazili do krásných botanických zahrad, které jsou přístupné zdarma. Když nás odtamtud v 6 hodin vyhnali, vylezli jsme na kopec s napůl vystavěným antickým chrámem, odkud je úžasný výhled na město. Večer jsme se ještě rozmazlili v místní hospůdce Royal Mile, která vůbec nebyla drahá, i když byla na hlavní ulici. Jídlo bylo výborné (ochutnali jsme i Skotskou specialitu z vnitřností a ovesných vloček Haggis... chutnalo to trochu jako prejt s játry) a atmosféra stylová. Jen nás zklamalo, že tam ten večer nebyla živá hudba a tak jsme se vydali o lokál dál.

V Botanické zahradě byly rostliny nejrůznějších tvarů a velikostí

Chrám jak z Athénské Akropole... a skutečně inspirace pochází odtamtud

Výhled na Edinburk s hradem v pozadí. Všichni se v podstatě shodli, že vstupné na hrad nestojí za to.

Kopeček odkud je focený předchozí výhled

Druhý den jsme využili prohlídky města zdarma (nebo spíš za dobrovolný příspěvek). Slečna nás 2 hodiny prováděla po centru a zásobovala zajímavými příběhy. K odjezdu jsme se moc neměli, přecejen by se ještě našlo pár zajímavých míst, kam zajít, ale večer už jsme museli být v Yorku a tak jsme se s Edinburkem rozloučili.

Jedburgh Abbey

Reptání a pomluvy

Jak už to tak bývá, není všechno růžové a nejen v naší malé vlasti se dějí věci netransparentní, klientelistické a korupční. A dokonce ani moje škola, ač jsem tady jinak navýsost spokojená, není v tomto výjimkou. Gravitace školní komunity přitahuje celé rodiny a když na školu chodí vaše děti, učí tam váš partner (jako tomu je u velké části mých kolegů) a možná dokonce bydlíte v pozici vychovatele v některém z internátních domů, občasnému střetu zájmů se budete bránit jen těžko.

A tak se stalo, že učitelka francouzštiny, která se kvůli mateřské na čas vzdala rezidenční pozice se nakonec do internátního domu "dobrovolně" vracet nebude. Její místo totiž "dočasně" převzala manželka (francouzštinářka) jednoho z členů vedení školy. Jelikož předtím pracovala ve Skotsku, není pochyb, že její rodině rezidenční pozice přijde velmi vhod. Je to velmi milá paní a o děvčata v internátním domě se určitě dobře postará. A ta druhá francouzštinářka bude zase učit, jen o tu rezidenci přijde. Ovšem od jejího mažela vím, že se zpátky do internátního domu těšili. Toliko k deklarované dobrovolnosti opuštění pozice. A podobně zvláštní rošáda se udála i v jiném rezidenčním domě mladších žáků.

Logická reakce na sebe nenechala dlouho čekat: Mezi kolegy se začalo šuškat a reptat, jaká to je nespravedlnost, že když management potřebuje, tak si na místo dosadí koho chce a s výběrovým řízením se neobtěžuje. Potud naprosto stejný scénář, jaký bych očekávala na jakékoliv české instituci. Ovšem co se dělo dál, získalo mé škole zpátky pár ztracených bodů.

Ani ne týden na to, co byly chystané personální změny oznámeny, přišel e-mail s pozvánkou na setkání všech zaměstnanců. V reakci na šeptandu ve sborovně byla předsedkyně zaměstnanecké komise (taková místní náhrada odborů) požádána o svolání schůze, kde se budou připomínky všech řešit otevřeně.

Zmíněná schůze se konala dnes ráno. Komentáře osobní povahy byly hned na začátku vyloučeny s tím, že je možné je probrat se zástupci zaměstnanců v soukromí. Přesto se ozvalo několik podnětných názorů na současnou situaci a na závěr shrnul jeden kolega další možné kroky. Prvním z nich je samozřejmě neoficiální zpětná vazba vedení. Ale následovat by mohla i radikálnější opatření jako například oficiální stížnost.

Nejsem si jistá, jak se věc vyvine a jaké bude nakonec řešení. Faktem je, že mnoha lidem v minulosti podobný postup při obsazování volných pozic (bez oficiálního výběrového řízení) vyhovoval. Nevyřčeno zůstalo, že dokud se tak dělo v souladu s pocitem spravedlnosti, bylo to v pořádku. Ale když byla teď porušena vzájemná důvěra mezi zaměstnanci a vedením, je potřeba situaci řešit. A je velmi dobře, že se tak děje ve veřejné, otevřené diskuzi a za plného vědomí vedení školy a ne neplodným nespokojeným reptáním za dveřmi kabinetů.

Díky za tuhle lekci!

Skotsko II. - Isle of Skye

První den na ostrově Skye jsme si po tom dlouhém cestování dopřáli odpočinkový program, který spočíval v návštěvě místní nemocnice s opařenou rukou jedné členky výpravy následované výletem na skalní útvar Old Man of Storr.

Ocenili jsme, že Portree je maličké a vše je tam blízko. Pohotovost byla pět minut pěšky od našeho hostelu. Čekali jsme jen asi 20 minut a neplatili vůbec nic. Státní zdravotní péče (NHS) je pro Brity, stejně jako pro ostatní občany EU zdarma. Dostali jsme i nepřilnavé náplasti navíc a dopis pro pohotovost ve Fort William, kde jsme měli jít na převaz. A protože to byla opravdu rychlovka, tak jsme už před 11. vyráželi ke skalám.

Po impozantním Old Man of Storr jsme už jen objeli kus pobřeží a na chvíli se zastavili ve vílím údolí. Toto kouzelné místo je skryté před zraky všech náhodných kolemjdoucích, i když je jen kousíček stranou od hlavní silnice. Není těžké jej najít, pokud víte, co hledáte. Žádné ukazatele tam nevedou. Údolí opravdu působí jako z jiného světa. Na rozdíl od hrdého Old Man of Storr, které se ukazuje na míle daleko, malebná zákoutí vílího údolí nejsou vidět, dokud nestojíte přímo u nich. A i pak vypadají, že každou chvíli s plachým úsměvem zmizí v mlze. Bosky, aby se mě víly nelekly, jsem si prošla magické spirály, proběhla kopečky a vychutnala měkoučkou trávu pod nohama.

Majestátní Old Man of Storr... kousek vlevo pod skalami jsou pidilidičkové

...a ještě z druhé strany

Pohádkové vílí údolí s ovečkami

Túra na Loch Coruisk měla zabrat kolem 8mi hodin a tak jsme se chystali už večer, abychom mohli vyrazit ráno co nejdřív. To nám vyšlo ukázkově a před 8:00 už jsme šlapali údolím mezi horami. Nakonec se nám výlet protáhl na nějakých 10 hodin a 30 kilometrů, ale rozhodně stál za to. Ač jsme celou dobu obdivovali horské vrcholky, nevyšlápli jsme víc než 300 metrů do výšky. Malebné výhledy dotvářela jezera a aby ta procházka nebyla moc nudná, přelezli jsme si na pobřeží skálu Bad Step. Někteří z nás (hádejte kdo) neodolali chladnému vábení Loch Coruisk a ponořili se na chvíli do jeho průzračných vod. Prostě nádhera, podívejte se na fotky :-) Jediný háček byl v tom, že jsme sice byli připravení na déšť, ale ne na slunce a tak jsme byli večer všichni jak rajčátka.

Cesta údolím mezi horami

Země je skoro všude podmáčená a je tu spousta potoků a potůčků

První pohled na Loch Coruisk

Hory se shlíží v jezerní hladině

Bad Step... není to moc vidět, ale na té šikmé římse jsou lidé. Není nad takovou malou "scramble". (Scramble je běžně používaný výraz pro něco mezi lezením a chozením - taková B/C ferrata bez jištění.)

Lodička, která veze movitější a hlavně línější/méně fit turisty k Loch Coruisk

Ne, tohle není z tropického ráje. I takhle vypadá Skotsko.

Něžná orchidej

Tuhle neznám, ale vypadala skoro jako masožravka.

Domeček v klínu hor

A ještě jedno jezero na cestě zpátky

Hlavní část naší túry kolem jezer, hor a moře (Zdroj mapy walkhighlands)

Skotsko I. - Cesta na sever

Skotsko patří k mým vysněným cestovatelským destinacím. Když jsme tedy na poslední květnový týden naplánovali výlet na ostrov Skye a do Fort William, byla má očekávání dost vysoká. Komentáře kolegů a fotky na internetu má očekávání ještě podpořily, ale také potvrdily moje obavy z počasí.

Kromě ozkoušené nepromokové bundy jsem zabalila ještě pláštěnku navíc a návleky. Psychicky jsem se připravila na neustále mokré boty a v duchu prosila, ať alespoň není mlha, ať něco vidíme, když už tam zmokneme. Nějak mě v tu chvíli nenapadlo shánět se po opalovacím krému.

Možná se divíte, proč jsem si nezjistila, jaká je na ten týden předpověď počasí. To jsem sice udělala, ale už ve chvili, kdy jsem brouzdala po meteorologických serverech, mi bylo jasné, že se jedná o naprosto promarněný čas. Tady na severu Británie se nedoberete přesné předpovědi počasí ani na tři hodiny dopředu, natožpak na týden. A ne, Norům to taky nevychází.

Fyzicky i psychicky vyzbrojeni proti dešti jsme v sobotu ráno vyrazili z Yorku autem na sever. Řeklo by se, že už York je sever Anglie a že to tedy do toho Skotska nebude nějak extra daleko... Jen do Glasgow nám to trvalo nějakých 5 hodin jízdy (pravda, cestou jsme si vložili výlet podél Hadrianovy zdi). Druhý den, kdy jsme končili v Portree na ostrově Skye, se cesta protáhla ještě víc, ale to souviselo s faktem, že ve Skotsku je málo silnic, že Skye je ostrov, a že pokud se vám nechce platit za trajekt, tak není jedno, kterou cestu si vyberete. (Takže jsme se od přívozu vraceli 1,5 hodiny zpátky do Fort William, abychom mohli na Skye dojet po mostě.)

Já mezi zbytky "Mile castle" na Hadrianově zdi. Tady jsme také jedinkrát za celý týden skutečně zmokli (a to je ještě v Anglii).

Bluebells kousek za Glasgow. Na jaře po celém UK rozkvétají moře těhle modrofialových kytiček. Místo zelené pak máte pod nohama modrou. Je to kouzelné.

 

Kilchurn Castle - náš první skotský hrad. Vygooglíte mnohem hezčí fotky, ale tahle je naše :-)

Castle Stalker. Soukromý hrad uprostřed jezera.

Když už jsem u těch zeměpisných údajů, tak vězte, že Skotsko má téměř stejnou rozlohu jako Česká republika, ale jen asi poloviční počet obyvatel. Dvě třetiny obyvatel žijí v nížinách někde mezi Glasgow a Edinburgh a většina zbytku na severovýchodním pobřeží (viz obrázek z Wikipedie níže). Zbytek je totiž už buď moc na severu, a/nebo moc hornatý na to, aby se tam dalo rozumně žít. Takže celá západní část, kam jsme směřovali my, je docela slušná divočina. Dálnice tu opravdu nečekejte.