Summerhill

Zodpovědnost tak velká, že ji někteří neunesou a raději se vrací do "normální" školy
Demokracie tak přímá a živá, že jakékoliv pravidlo může být kdykoliv změněno
Řešení konfliktů tak otevřené a upřímné, že mizí místo pro šikanu

Summerhill. Zdroj obrázku: The Epoch Times

Mnozí o prospěšnosti této školy pochybují a svoje vlastní děti by tam rozhodně nikdy neposlali ani kdyby byla zadarmo a to přesto, že výsledky jejích studentů v celostátních britských zkouškách GCSE jsou prokazatelně nadprůměrné (více zde). Může za to taková drobnost. Svoboda, demokracie a rovnoprávnost.

Summerhill je britská nezávislá (rozuměj soukromá) internátní škola pro děti od 6 do cca 18 let. Summerhill se řídí podle pravidel, která jsou schválená na "valné hromadě" všech jeho obyvatel (žáků i učitelů), přičemž každý má stejné právo se k předmětu rozhodování vyjádřit a každý má jeden hlas. Bez ohledu na věk a funkci. Žáci v Summerhillu nemusí chodit na výuku. Nepíšou testy a nikdo je nehodnotí, ale učitelé jim ochotně kdykoliv poskytnou zpětnou vazbu. Rodičům se neposílají na konci roku jinde obvyklé reporty se slovním hodnocením ani nějaká obdoba vysvědčení. Je to považované za neslušnost. Ekvivalent donášení.

Tak co. Poslali byste svoje děti do Summerhillu? A pokud ne, tak proč?

Když o Summerhillu mluvím se svými přáteli a známými, vyvolává v nich strach. Bojí se, že se ty děti nic nenaučí. Že stráví čas neužitečnými činnostmi. Že nebudou připravené na realitu života. Že selžou.

Vidím v tom zajímavý paradox, protože zrovna strach (a také nuda), tak často a tak hojně přítomné v běžných školách, v Summerhillu najdete snad jen v mizivém množství. Děti v Summerhillu se nemusí bát zkoušek a testů. Nemusí se bát, že zítra zas bude ten děsivý/nudný předmět, kterému vůbec nerozumí. Než by se v nějakém předmětu nudily, mohou si raději jít tvořit ze dřeva, číst, hrát na hudební nástroj nebo malovat. A bude to v pořádku. Nemusí se bát, že nebudou dost dobré.

Co na druhou stranu v Summerhillu najdete, je obrovský pocit zodpovědnosti, zvídavost, aktivitu, podnikavost a vnitřní motivaci. Děti nemusí chodit na výuku. Ale chodí na ní. Někteří chodí víc na výtvarku, jiní tráví víc času programováním a další jsou v jednom kuse v biologicko-chemicko-fyzikální laboratoři. Hodně žáků se v poslední době věnuje hudbě.

Mladší děti prý častěji jen tak pobíhají venku po areálu školy, ale ty starší už myslí na to, že se chtějí dostat na "colledge" (škola pro dva roky studia připravující na A-levels - "maturitu") a musí tedy úspěšně složit GCSE zkoušky. Jsou si plně vědomi toho, že je na nich, kolik úsilí do studia vloží a že musí sami zvážit, jak dobré výsledky chtějí mít a z kterých předmětů zkoušky složit s ohledem na svoje další vzdělávání. Nepotřebují "bič" ve formě testů a zkoušení. Čas od času si napíšou ukázkový zkouškový test, aby si ověřili, jak na tom jsou. Nejsou hloupí, je jim jasné že věci, co neuměli, si musí lépe nastudovat, pokud chtějí zkoušky zvládnout. Nepotřebují špatnou známku, nebo hřímajícího učitele, aby je donutil k větším výkonům.

Když se dětem něco v životě školy nezdá, nebo se jim stane nějaká křivda, vědí, že mají sílu v dané věci něco udělat. Nástrojem, který jim to umožňuje je "The Meeting" - shromáždění všech členů školní komunity. Koná se zpravidla 2x do týdne, účast je dobrovolná a každý zde může otevřeně mluvit o věcech, které by chtěl změnit nebo o příkořích, která se mu stala. "The Meeting" má svého předsedu z řad žáků, který zajišťuje pořádek a stará se o to, aby byly vyslyšeny všechny strany. "The Meeting" je prostorem, kde se skutečně nikdo nemá bát promluvit a pokud by se někdo přesto styděl vystoupit před celou komunitou, je zaveden systém zástupců, kteří v případě potřeby promluví za "svého klienta". Princip "co se řekne na The Meeting zůstane na The Meeting" je brán velmi vážně.

Děti samotné zajišťují různé funkce. Na každou je ustanovena zvláštní komise. Tak například mají komisi pro večerku, komisi pro vyšetřování, komisi pro oslavy konce "term" (nemají pololetí ale třetiny roku) atp. Pokud se někdo chce stát novým členem komise, musí se nejprve vyškolit. A samozřejmě musí být do funkce schválen na The Meeting.

Sami o sobě prohlašují, že si připadají lépe připravené na život "venku", než děti z běžných škol. Nejsou zvyklé, že jim někdo něco "naservíruje". Sami se musí starat o to, co a jak chtějí dělat. Umí si zvolit cíle a vědí, že když s něčím nejsou spokojení, je na nich, aby s tím něco udělaly. Jeden čerstvý absolvent přímo řekl, že narozdíl od ostatních prváků na univerzitě si nepřipadá tak ztracený. Je zvyklý se o sebe starat sám.

A teď mi řekněte. I kdyby v Summerhillu děti nechodily vůbec na žádné hodiny. Myslíte, že by se do života naučily méně užitečných věcí, než v normální škole?

V naší společnosti tvrdíme, že si svobody, demokracie a rovnoprávnosti vysoce vážíme. Když se ale objeví škola, která tyto principy nejen hlásá, ale skutečně jimi žije, naráží na obavy a nepochopení (Summerhill byl v roce 1999 málem na popud britské školní inspekce Ofsted zavřen). Jaké jsou tedy ty skutečné hodnoty, podle kterých se naše společnost řídí?

Více info:

Wikipedie

Stránky školy

Film na youtube (včetně boje za udržení Summerhillu, český dabing), originál v angličtině

Jak jsem se naučila chodit běhat

To jako si jdeš jen tak zaběhat? Někde dokolečka v parku? Aha... No to s tebou asi nepůjdu. Běhání já nemusím. Načež se mi už jen mlčky prožene hlavou cosi o nejnudnější možné aktivitě na světě, kterou obvykle doprovází příšerné fyzické stavy vyznačující se bolestí dolních končetin, kovovou pachutí v ústech a celkovým pocitem na zvracení. Ne, děkuji.

Zhruba takovýto vztah ke běhání ve mně vypěstovaly mé životní zkušenosti založené převážně na školních "patnáctistovkách" a příležitostné reprezentaci školy v přespolním běhu, ke které jsem se nezaviněně kvalifikovala atletickou postavou a nedostatkem jiných vhodných kandidátů. Jelikož jsem se nikdy nedokázala flákat vzadu (tuto schopnost jsem některým svým spolužačkám vyloženě záviděla), končila má běžecká vystoupení obvykle výše popsaným příšerným fyzickým stavem. To, že jsem na druhý den téměř nechodila už byl jen malý detail.

Na druhou stranu ke sportu obecně jsem měla odjakživa veskrze kladný vztah a tak se stalo, že jsem se přimotala k partě lidí, co si jednou za 14 dní dělali po večerech v Praze tréninkové závody v orientačním běhu. Takový orienťák, to je věc:

Za prvé: nejdete běhat, ale hledat kontroly. Kontroly máte zakreslené v mapě a pokud s mapou neumíte pracovat, schopnost uběhnout 5 kilometrů za 20 minut vás nevytrhne. Jednak se vaše kroky vysoce pravděpodobně nebudou ubírat po cestách a lébrž trním a houštím (tedy pokud si zmíněných 5 km nechcete protáhnout na 10) a jednak je jaksi jedno, jak rychle běžíte, když nevíte kam, že. Nezřídka proto pečlivě mapující chodec skončí lépe, než zbrklý sprinter.

Za druhé: pokud neběháte na profi úrovni, nikdo neočekává, že budete mapovat za běhu. Nedostává se vám dechu? A neměli byste se ještě jednou pořádně podívat do mapy? Pokročilejší jedinci už výmluvu zvanou mapování ani nepotřebují. Díky tomu, jak se běžci po lese pohybují relativně nezávisle po vlastních tratích, příliš nehrozí, že byste nápadně zaostávali a propadali se startovním polem. Psychicky vás nebudou deptat soupeři předbíhající vás na každém kroku. Vaše tempo je čistě vaše věc. A jestli je nutné oběhnout všechny kontroly? Jak se to vezme. Přecejen většina lidí má na žebříčku priorit poněkud výš položku "vrátit se živý a zdravý".

Orienťák můj vztah ke běhání značně zlepšil, ale ještě pořád jsem si moc nedovedla představit, že vyběhnu jen tak bez mapy. (Nebyla jsem pokročilejší jedinec a na výmluvě zvané "mapování" jsem ještě byla závislá.) Poslední krok na cestě k běhání přišel na St. Peter's v Yorku. V rámci pravidelných sportovních aktivit mi bylo přiřazeno "cross country running". Spočívalo to v tom společně se studenty oběhnout cca 3 - 4 km dlouhé kolečko a dohlédnout na to, že se všichni vrátí živí a zdraví. A čím že byla tato zkušenost tak významná pro moji běžeckou budoucnost? No schválně? Co byste si tipli???

Autorka článku při doběhu z orienťáku na super akci Instruktorů Brno "High Tech"

 Naučila jsem se běhat pomalu. Opravdu pomalu. Tak pomalu, abych pak ještě 10 - 20 minut nečekala na ty největší opozdilce. Dobře, uznávám, ne tak pomalu, abych šla krokem s těmi úplně nejpomalejšími, ale rozhodně pomaleji, než bych běžela sama. A najednou jsem se i po těch 3 nebo 4 kilometrech cítila dobře! Žádná kovová pachuť, žádné pocity na zvracení! Snad jen ty nohy si musely trochu zvyknout, ale to nebylo tak hrozné.

A od té doby, když jdu běhat, tak neběhám proto, abych uběhla X kilometrů/zlepšila si fyzičku/zhubla/mohla se pochlubit kamarádkám... dosaďte si podle sebe. Běhám proto, že je mi u toho fajn. Když se mi začne hůř dýchat, zpomalím. Když se mi nechce běžet, přejdu do kroku. Když se mi chce, tak se zas rozběhnu. Mohla bych běhat rychleji a mohla bych běhat dál. Ale pak bych se u toho necítila dobře a brzo bych s tím sekla. 

Takže jestli teď právě bojujete se svým novoročním předsevzetím "denně uběhnout 1/2/3...km" vykašlete se na kilometry. Pokud chcete u běhání vydržet, dejte si radši cíl "jít se proběhnout alespoň 1/2/3... krát týdně a cítit se u toho dobře". Lepší je jít půlku cesty krokem, než nevyběhnout vůbec!