"Chapel" a "Assembly"

8:30, čas na ranní shromáždění. Je čtvrtek, tak se místo do kaple jde do Memorial Hall. Pěkně jeden vedle druhého, celá škola, přes 500 lidí. Většina osazenstva už sedí, sál bzučí jako úl a já čekám, kdy to přijde. A je to tu. Zničeho nic se sálem rozlije vlna ticha. Je to jedna z místních záhad. Většinou se všech 500 lidí ztiší samo od sebe v rozmezí několika sekund. Bez hlučného "ŠŠŠ" nebo něčeho podobného. Do ticha se ozve jasný zvuk zvonku. Postavíme se na příchod nejvyššího vedení školy.

Obraz od Francise Bacona (zdroj: http://news.ie.msn.com/world/sold-francis-bacon-painting-sells-for-dollar142-million-–-the-most-expensive-ever)

Na plátno je promítnutý lehce podivný obraz (viz výše) a zástupkyně začíná mluvit o tom, jakou cenu přikládáme vlastnictví a že právě ten obraz, co vidíme za ní, se nedávno prodal za142 milionů amerických dolarů. Hezky vystavěná řeč, ale nic zas tak zvláštního. Když ale začne o chvilku později zmíněnou sumu srovnávat s tím, kolik se vybralo na pomoc Filipínám, leckoho zamrazí. Na pomoc lidem zasaženým ničivou katastrofou se za prvních 5 dní v USA v největších sbírkách vybralo dohromady něco kolem 10 milionů dolarů.

Většina lidí se asi shodne, že škola není jen o vzdělávání, ale také o výchově (a další dodají, že je hlavně o hlídání dětí). Je ovšem zajímavé pozorovat, že jediná výchova, na kterou se běžná česká škola skutečně explicitně soustředí, je jak z dětí udělat disciplinované stádo, které (a to až na druhém místě) umí postupovat podle předloženého "receptu". Někde v dáli pokulhávají výchovné cíle jako "samostatnost", "spolupráce" a "kritické myšlení".

Nebudu se tu rozepisovat nad tím, jak škola zabíjí kreativitu, o tom by lépe pohovořili jiní (viz video na TED.com: How school kills creativity - včetně českého transkriptu). Je tu ale další rozměr výchovy, o kterém jsem snad ani neslyšela mluvit. Tím rozměrem je duchovní rozvoj a s ním podle mého názoru úzce spojená morálka.

Obávám se, že na českých školách se cílené rozvíjení charakteru a morálky studentů odehrává maximálně světlým osobním příkladem některých výjimečných pedagogů. Nebudu tvrdit, že tady v Anglii to je o mnoho lepší (a navíc vidím jen soukromou školu), ale přecejen se tu pro rozvoj morálky dělá víc. Kromě zmíněných pravidelných ranních shromáždění jsou to například odpolední dobrovolnické aktivity ve znevýhodněných komunitách. A "religious studies" (náboženská studia) jsou normálním plnohodnotným předmětem o různých filozofiích a náboženstvích. Ne nějaký ubohý přívěšek nudné občanky.

Glorifikovaný mladý kolektiv

Už jsem se párkrát zamýšlela nad tím, proč se české firmy v náborových inzerátech tak rády vychloubají mladým kolektivem. Ano, vždycky to na mě, jako mladého absolventa, působilo sympatickým dojmem. Když jsem se nad tím ale jen trošinku zamyslela, tak mě hned napadlo - a od koho se tedy ti mladí zaměstnanci učí? Kdo předává mladším kolegům zkušenosti? Není to spíš trošku problém, ten mladý kolektiv? A kde vlastně pracují všichni ti "staří" lidé, když tu máme samé firmy s mladými zaměstnanci?

Příliš úsilí jsem ale do svého bádání nevložila a většinou jsem došla k mlhavému závěru, že pestřejší věkovou skladbu asi mají velké, zavedené a lehce zkostnatělé firmy a instituce. K tomu se pojí i příčina přitažlivosti mladého kolektivu oproti tomu "starému". Je pružnější, přátelštější a upřímnější. Spíše se kolegy na něco zeptáte, něco nového navrhnete, nebo někoho požádáte o pomoc, když jste skoro stejně staří, že? Starší a váženější kolegové si budou udržovat větší odstup a asi se vám moc nebude chtít je obtěžovat svými hloupými dotazy. Nebo ne?

Výše zmíněná úvaha vyplývala z mé vlastní skromné pracovní zkušeností ve dvou "mladých" firmách (z toho jedné extrémně mladé) a jedné "zavedené" instituci (škole). Pokud jde o vztahy s kolegy, tak jsem se nejlépe cítila v "nejmladší" firmě a naopak nejhůře v té "zavedené". V mladých firmách probíhala komunikace otevřeně i s nejvyšším vedením, v "zavedené" instituci se na mě kolegyně nepříjemně utrhla, když jsem šla odevzdat protokol z hospitace a spletla jsem si zástupkyně. V mladých firmách jsem měla pocit přátelství a podpory, ve škole odtažitosti a nejistoty.

Až tady v Anglii jsem přišla na to, že přitažlivost mladého kolektivu nemá vůbec co dělat s věkem. V St. Peter's jsou kolegové všeho věku a cítím se tu lépe než v té nejmladší firmě v ČR. Vůbec si nedovedu představit, že by se tu na mě někdo zle utrhl i kdybych omylem vnucovala panu řediteli zprávu z toho nejposlednějšího výletu. Vše by se vyřešilo úsměvem, vyjasněním situace a dost pravděpodobně by mě pan ředitel sám doprovodil do kanceláře osoby, které se ta zpráva týká.

Co víc, starší lidé (60+), se kterými se tu potkávám, jsou vesměs příjemnější a "mladší" než v ČR. Celý program, díky kterému jsem tady, je organizován důchodci a nejsou to žádní zatrpklí starci nebo lítostivé stařenky vzpomínající na zašlé časy a láteřící nad tím jak je "to stáří naprd". Jsou to energičtí lidé, ze kterých sálá životní zkušenost, moudrost a dobrá vůle. Mnoho z nich je i fyzicky velmi fit. S jedním takovým párem jsme s přítelem strávili dva dny prázdnin a moc jsme si to užili.

Následuje nehorázné zobecnění, tak ho prosím berte s rezervou, uvědomuji si, že je spousta výjimek a že má vlastní zkušenost (na které se to celé zakládá), je omezená. Rozhodně nechci nikoho urazit.

V Česku jsou mladé kolektivy tak přitažlivé, protože starší generace se bohužel v mnoha případech chová k mladším kolegům odtažitě a povýšeně. Celkově v ČR (ale asi nejen tam) panuje chladný vztah ke starší generaci (a fobie ze stáří), protože jsou to často nepříjemní lidé, kteří naplňují jednu nebo více následujících charakteristik: Sami sebe považují za velmi důležité, litují se, nemají smysl pro humor, na všem hledají chyby, vyžadují pozornost, nikdy nejsou spokojení. Jsou nešťastní, protože cítí málo lásky, nebo se cítí nepotřební. Místo aby si našli způsob, jak to změnit, vylévají si svou hořkost na svém okolí, nebo sice mají dost síly a slušnosti chovat se k okolí pěkně, ale sami trpí.

Nikdo je nenaučil, že za své štěstí jsou zodpovědní pouze oni sami a nikdo jiný. Že když začnou myslet na ostatní a dělat pro ně nezištné věci, bude jim líp. A není pravda, že "nemůžou", protože jsou nemocní nebo nemohoucí. Někdy to není lehké, ale vždy se najde něco, co by mohli dělat - když budou chtít.

Se šťastnými starými lidmi je radost spolupracovat. Necítí se méněcenní a proto svoje rady nevnucují a neurazí se, když si to chcete udělat po svém. Nenechají vás "si to vyžrat" když to "po vašem" nejde a s pokorou se vrátíte pro jejich radu. Jejich zkušenosti vám můžou ušetřit mnohé nepříjemnosti. V pracovním kolektivu je takový člověk nedocenitelný. A nejen tam. Upřímně doufám, že se ti mladí, kteří teď tvoří ty úžasné kolektivy, stanou za třicet, čtyřicet let moudrými a milými starci.