Když jsem byla dítko školou povinné, často jsem za pěkného počasí po škole vyrazila ven. Někdy jen kousek od domu, jindy jsem sedla na kolo a popojela o něco dál. Nikdy jsem však netrávila dlouhé hodiny chozením, běháním nebo ježděním na kole. Místo toho jsem vylezla na strom a nedělala nic. Pozorovala jsem listí ve větru, mravence na kůře, poslouchala les, ohmatávala strom a hřála se na sluníčku.
Někdy na vysoké škole jsem tohle dělat přestala. Tak nějak neuvědoměle jsem přijala myšlenku, že člověk má ve svém čase "něco" dělat. Když zrovna nepracuje nebo nemůže pracovat, tak by měl alespoň něco číst, sledovat video nebo poslouchat hudbu. Dalšími přijatelnými volnočasovými aktivitami jsou sport, hry a povídání s přáteli. Chvíle, kdy "nic" nedělá, jsou promarněné.
A tak se můj volný čas a víkendy naplnily k prasknutí. Nejvíc času zabral sport, něco přátelé. U jídla jsem sledovala seriály. Těsně po dokončení školy jsem svoje efektivní využití času dovedla téměř k dokonalosti. Když moje práce zrovna nevyžadovala 100% soustředění (což se bohužel stávalo poměrně často), poslouchala jsem po vzoru kolegů rádio nebo dokonce audioknihy. V tramvajích jsem četla. Večer po práci jsem chodila na keramiku, na jógu, na orienťáky, na lezení, za kamarády. Před prací jsem 1 - 2x týdně chodila plavat. Spala jsem 6 - 7 hodin denně, domů jsem se chodila jen vyspat. Byla jsem se sebou náramně spokojená. Byla jsem TAK AKTIVNÍ!
Ne, nezhroutila jsem se. Ale velice brzo jsem na sobě začala pozorovat narůstající nervozitu a roztěkanost. Copak moje sporty a kamarádi, to by bylo ještě v pořádku. Nejhůře na mě v tomto směru působilo dělání dvou věcí najednou (hlavně práce s rádiem) a pak, což mě hodně překvapilo, čtení v tramvaji. Ty chvilky v MHD byly totiž mými posledními ostrůvky nicnedělání a rozjímání.
Od té doby už uplynul nějaký čas, ale mě stále pronásledují provinilé pocity, když mám dojem, že nejsem dostatečně aktivní. O to, co bylo před 15-ti lety tak samozřejmé, musím teď sama se sebou vědomě bojovat. Dopřát si nicnedělání. Ne koukání na video nebo čtení nebo jiné odvádění pozornosti. Klidné spočinutí na příjemném místě bez nutkání sledovat čas, jestli bych náhodou neměla pospíchat... Kam? Někde jsem četla, že dnešní člověk méně spí, rychleji se sprchuje a jí a více volného času tráví u televize a počítače. Tak asi tak.
Mám tady v Yorku tolik volného času, jako už dlouho ne. Ale až dnes poprvé jsem konečně strávila asi hodinu sezením u rybníčku v lese. Nezlepšilo mi to kondičku a nijak extra jsem se u toho nenasmála. Ale rozhodně jsem si to užila.
Žádné komentáře:
Okomentovat