Jak se pozná láska?

Někdy od svých sedmi let jsem jezdila na letní tábory. Z nějakého zvláštního důvodu jsem vždycky skončila ubytovaná s tou samou holčičkou. Napřed jsem s ní chtěla být nejlepší kamarádka, ale dost brzy jsem jí začala nesnášet. Byla na mě protivná. Možná jí křivdím, ale takhle si to pamatuju.

A tahle holčička - říkejme jí Michalka - měla u sebe fotky rodičů a po večerech se na ně obvykle dívala a někdy i plakala, že se jí stýská. Myslím, že jsem se jí zpočátku pokoušela utěšovat, než mě to přestalo bavit. Po pár dnech mě ale napadlo: Jakto, že mě taky není do pláče? Michalka má ráda své rodiče tak moc, že když s nimi není, tak pláče. To dává smysl, ne? Když máme někoho moc rádi a pak s ním nejsme, tak bychom měli být tím víc smutní, čím ho máme radši. Znamená to, že já nemám svoje rodiče tak moc ráda?

Vše nasvědčovalo tomu, že je správné postrádat rodiče a tak jsem dospěla k závěru, že možná nedokážu své rodiče tolik milovat, jako Michalka nebo jiné děti. A pak přišel konec tábora. Člověk by čekal, že děti těšící se na své rodiče, budou ten den výjimečně veselé. Ale kdepak. Kolem vypuklo slzavé údolí. Všichni se ujišťovali, jak si budou psát a že jim všichni ostatní budou chybět a tak dále a tak dále. A já zas měla pocit, že mi něco uniklo.

Podobné scény se v různých kulisách opakovaly s postupem času zas a znovu a já propadala stále větším pochybnostem o tom, jestli jsem normální a jestli vůbec mám někoho ráda. Možná jsem chladná sobecká potvora, které na nikom nezáleží a proto mě loučení nedojímá a nevzdychám touhou nad tajnými láskami? Myslím, že jsem se dokonce naučila nechat se trošku dojmout. Abych lépe zapadla.

Na mém dalším zmatení zapracovala všudypřítomná pop kultura. Písničky o tom, jak ho ona potřebuje a jak on ji bude vždycky milovat a postrádat. Jak její život bez něj nemá cenu a jak on spáchá sebevraždu, když si myslí, že o ni navždy přišel. Nebo naopak jak on ji zachránil z chudoby a mizérie a/nebo ona jeho z chlastu a děvkaření a vzájemně si přinesli nehynoucí štěstí. Vzpomínáte na Pretty Woman? Nebo na upíří Nový měsíc?

Trvalo hodně dlouho, než jsem zjistila, že to, jak moc mám někoho ráda, se neměří hloubkou zoufalství, které pociťuji, když s danou osobou nejsem. Mé poslední pocity viny se rozplynuly až během mého pobytu v Indii. Tam jsem díky buddhismu pochopila, že můj pocit štěstí záleží čistě na mě. Že je nesmysl pokoušet se někoho učinit šťastným, protože něco takového může udělat jen ten dotyčný sám pro sebe. Že není možné někoho bezpodmínečně milovat, pokud napřed bezpodmínečně nemiluji sama sebe. Že je zcela v pořádku nechat lidi, které miluji jít, když chtějí a to beze scén nebo velkého smutku. Protože milovat někoho neznamená být s ním nerozlučně svázán a záviset na něm. Milovat znamená respektovat, chovat se laskavě a sdílet svoje štěstí.

A tady je video, ve kterém to Anthony de Mello říká mnohem lépe, než já: